Účel svobody přesahuje svobodu samotnou. Účelem je být svobodný kvůli něčemu, kvůli někomu. Práva mají počátek tam, kde jednotlivec, ale přesahují ho. Své nejopravdovější já nacházíme v rodině, v rámci přátelských vztahů, ve svém okolí, v úsilí dosáhnout určitého cíle a ve své kongregaci. Tyto dvě stránky svobody – jedna spojená s člověkem samým a druhá se společenstvím, jehož je součástí – se navzájem posilují a dodávají jedna druhé na významu.
Všichni máme určitá práva čistě proto, že jsme lidé. Jsou neodmyslitelná a nezcizitelná; nejsou pouhým darem od těch, kteří jsou náhodou zrovna u moci.
Práva nefungují bez zodpovědností. A zodpovědnosti nefungují bez vyšších cílů. To, že jednáme na základě oné tajemné a posvátné zodpovědnosti, kterou jeden vůči druhému pociťujeme, je tmelem společnosti.
V roce 1948, po druhé světové válce a holokaustu, se sešli vedoucí představitelé zemí celého světa, aby vytvořili Všeobecnou deklaraci lidských práv. Tento dokument stanovuje, že každý člověk – bez ohledu na náboženství, rasu, pohlaví či národnost – má právo na život, svobodu, bezpečnost, rovnocennou ochranu prostřednictvím zákona a svobodu myšlení, projevu a náboženského vyznání. Přestože tato deklarace se ne vždy respektuje, poskytuje morální měřítka toho, jak se má s lidmi jednat z hlediska mezinárodního práva i ústavy jednotlivých zemí.
Na základě těchto práv nám vznikají nejen nároky, ale i povinnosti – zasloužíme si, aby druzí důstojně jednali s námi, a zároveň je třeba mít úctu k druhým. Nelze hovořit o právech, aniž by byla řeč i o zodpovědnostech. A nelze hovořit o zodpovědnostech, aniž bychom byli součástí určitého společenství. Lidská práva směřují za nás, ke vztahům s druhými. Cit, který spojuje lidi navzájem, nepodněcují nároky, ale povinnosti.
Být osamocen ve své svobodě mnoho dobrého nepřináší.
Lidská práva jakožto soubor obecných zásad představují velký přínos. Ale zásady samy o sobě nejsou schopny vynutit, aby byly dodržovány. Jsou to právě mírné instituce typu církví, a nikoli mezinárodní právní subjekty, které uvádějí toto dílo budování společenství do praxe a jsou jeho příkladem. Gerald Filson, ředitel veřejných záležitostí náboženské organizace Bahá‘í v Kanadě, říká, že náboženství představují „nesmírný přínos ke spokojenosti ve společnosti, ke zdraví, vzdělání, stabilitě rodiny a celé řadě pozitivních činitelů formujících společnost, přičemž tento přínos pramení ze spoléhání se nikoli na práva, ale na vlastní ctnosti, jako je oběť, štědrost, láska k nadpozemskému a tak dále“.[1]
Náboženství je školou společenského kapitálu. Učí člověka návykům spojeným s mezilidskými vztahy, týmovou prací a řešením problémů. Věřící zakládají charitativní organizace, vývařovny pro chudé, azylová centra pro lidi bez domova, sirotčince, nemocnice, lékařské misie či skupiny mládeže a přispívají na humanitární pomoc, záchranné práce při katastrofách a projekty služby určené chudým a starším lidem. Toto jedinečné spojení zdrojů podporuje naplňování cílů, jež si lidská práva kladou, a napomáhá činnosti orgánů státní správy. A, slovy profesora Dana McKanana, „společenství, která sdílejí silnou víru, dávají svým členům sílu postavit se nespravedlnosti v rámci širší společnosti“.[2]
Svoboda náboženství či vyznání je tedy základním lidským právem. Bez ní, jak říká profesor práv Brett Scharffs, „by se možná projekt lidských práv zhroutil svou vlastní vahou“.[3]
Je snadné se domnívat, že lidská práva se řeší u nějakého dalekého soudu či rozhodčího orgánu. Ale Eleanor Rooseveltová, předsedkyně první komise pro lidská práva při OSN, uvedla, že jejich počátkem jsou „nevelká místa, poblíž domova – tak blízko a tak nevýznamná, že nejsou zobrazena na žádné mapě světa. Avšak pro jednotlivce představují svět – obec, v níž žije; škola či univerzita, kterou navštěvuje; továrna, farma či kancelář, kde pracuje. To jsou místa, kde každý muž, žena či dítě usiluje o rovnocennou spravedlnost, rovnocennou příležitost a rovnocennou důstojnost prostou diskriminace. Pokud tato práva nemají význam tam, pak postrádají většího významu kdekoli.“[4]
Tato nevýznamná místa nejsou jen něčím, co si žádá náš čas a úsilí; poskytují nám i výcvik pro duši. „Nezačneme se přibližovat řešení svých problémů,“ napsala, „dokud neuznáme, že jsou duchovního charakteru.“[5] Práva nefungují bez zodpovědností. A zodpovědnosti nefungují bez vyšších cílů. To, že jednáme na základě oné tajemné a posvátné zodpovědnosti, kterou jeden vůči druhému pociťujeme, je tmelem společnosti.
[1] Gerald Filson, „Interreligious Cooperation, Religious Rights and Pluralism“, přednáška na Výročním sympoziu Mezinárodního centra pro právnická a náboženská studia při Univerzitě Brighama Younga roku 2016, 2.–4. října 2016.
[2] Viz Dan McKanan v: „How Religion Strengthens Community“, Zocalo, Oct. 19, 2010.
[3] Brett G. Scharffs, „Why Religious Freedom? Why the Religiously Committed, the Religiously Indifferent and Those Hostile to Religion Should Care“, Social Science Research Network, Feb. 4, 2017.
[4] Eleanor Roosevelt, „Where Do Human Rights Begin?“ v: Courage in a Dangerous World, ed. Allida M. Black (2000), 190.
[5] Eleanor Roosevelt, „Where Do Human Rights Begin?“, 50.