Komentář

Lidská práva a zodpovědnosti

Čtvrtá část sedmidílné série esejí na téma náboženské svobody ve světě

Účel svobody přesahuje svobodu samotnou. Účelem je být svobodný kvůli něčemu, kvůli někomu. Práva mají počátek tam, kde jednotlivec, ale přesahují ho. Své nejopravdovější já nacházíme v rodině, v rámci přátelských vztahů, ve svém okolí, v úsilí dosáhnout určitého cíle a ve své kongregaci. Tyto dvě stránky svobody – jedna spojená s člověkem samým a druhá se společenstvím, jehož je součástí – se navzájem posilují a dodávají jedna druhé na významu.

Všichni máme určitá práva čistě proto, že jsme lidé. Jsou neodmyslitelná a nezcizitelná; nejsou pouhým darem od těch, kteří jsou náhodou zrovna u moci.

        

Práva nefungují bez zodpovědností. A zodpovědnosti nefungují bez vyšších cílů. To, že jednáme na základě oné tajemné a posvátné zodpovědnosti, kterou jeden vůči druhému pociťujeme, je tmelem společnosti.

V roce 1948, po druhé světové válce a holokaustu, se sešli vedoucí představitelé zemí celého světa, aby vytvořili Všeobecnou deklaraci lidských práv. Tento dokument stanovuje, že každý člověk – bez ohledu na náboženství, rasu, pohlaví či národnost – má právo na život, svobodu, bezpečnost, rovnocennou ochranu prostřednictvím zákona a svobodu myšlení, projevu a náboženského vyznání. Přestože tato deklarace se ne vždy respektuje, poskytuje morální měřítka toho, jak se má s lidmi jednat z hlediska mezinárodního práva i ústavy jednotlivých zemí.

Na základě těchto práv nám vznikají nejen nároky, ale i povinnosti – zasloužíme si, aby druzí důstojně jednali s námi, a zároveň je třeba mít úctu k druhým. Nelze hovořit o právech, aniž by byla řeč i o zodpovědnostech. A nelze hovořit o zodpovědnostech, aniž bychom byli součástí určitého společenství. Lidská práva směřují za nás, ke vztahům s druhými. Cit, který spojuje lidi navzájem, nepodněcují nároky, ale povinnosti.

Být osamocen ve své svobodě mnoho dobrého nepřináší.

Lidská práva jakožto soubor obecných zásad představují velký přínos. Ale zásady samy o sobě nejsou schopny vynutit, aby byly dodržovány. Jsou to právě mírné instituce typu církví, a nikoli mezinárodní právní subjekty, které uvádějí toto dílo budování společenství do praxe a jsou jeho příkladem. Gerald Filson, ředitel veřejných záležitostí náboženské organizace Bahá‘í v Kanadě, říká, že náboženství představují „nesmírný přínos ke spokojenosti ve společnosti, ke zdraví, vzdělání, stabilitě rodiny a celé řadě pozitivních činitelů formujících společnost, přičemž tento přínos pramení ze spoléhání se nikoli na práva, ale na vlastní ctnosti, jako je oběť, štědrost, láska k nadpozemskému a tak dále“.[1]

Náboženství je školou společenského kapitálu. Učí člověka návykům spojeným s mezilidskými vztahy, týmovou prací a řešením problémů. Věřící zakládají charitativní organizace, vývařovny pro chudé, azylová centra pro lidi bez domova, sirotčince, nemocnice, lékařské misie či skupiny mládeže a přispívají na humanitární pomoc, záchranné práce při katastrofách a projekty služby určené chudým a starším lidem. Toto jedinečné spojení zdrojů podporuje naplňování cílů, jež si lidská práva kladou, a napomáhá činnosti orgánů státní správy. A, slovy profesora Dana McKanana, „společenství, která sdílejí silnou víru, dávají svým členům sílu postavit se nespravedlnosti v rámci širší společnosti“.[2]

Svoboda náboženství či vyznání je tedy základním lidským právem. Bez ní, jak říká profesor práv Brett Scharffs, „by se možná projekt lidských práv zhroutil svou vlastní vahou“.[3]

Je snadné se domnívat, že lidská práva se řeší u nějakého dalekého soudu či rozhodčího orgánu. Ale Eleanor Rooseveltová, předsedkyně první komise pro lidská práva při OSN, uvedla, že jejich počátkem jsou „nevelká místa, poblíž domova – tak blízko a tak nevýznamná, že nejsou zobrazena na žádné mapě světa. Avšak pro jednotlivce představují svět – obec, v níž žije; škola či univerzita, kterou navštěvuje; továrna, farma či kancelář, kde pracuje. To jsou místa, kde každý muž, žena či dítě usiluje o rovnocennou spravedlnost, rovnocennou příležitost a rovnocennou důstojnost prostou diskriminace. Pokud tato práva nemají význam tam, pak postrádají většího významu kdekoli.“[4]

Tato nevýznamná místa nejsou jen něčím, co si žádá náš čas a úsilí; poskytují nám i výcvik pro duši. „Nezačneme se přibližovat řešení svých problémů,“ napsala, „dokud neuznáme, že jsou duchovního charakteru.“[5] Práva nefungují bez zodpovědností. A zodpovědnosti nefungují bez vyšších cílů. To, že jednáme na základě oné tajemné a posvátné zodpovědnosti, kterou jeden vůči druhému pociťujeme, je tmelem společnosti.


[1] Gerald Filson, „Interreligious Cooperation, Religious Rights and Pluralism“, přednáška na Výročním sympoziu Mezinárodního centra pro právnická a náboženská studia při Univerzitě Brighama Younga roku 2016, 2.–4. října 2016.

[2] Viz Dan McKanan v: „How Religion Strengthens Community“, Zocalo, Oct. 19, 2010.

[3] Brett G. Scharffs, „Why Religious Freedom? Why the Religiously Committed, the Religiously Indifferent and Those Hostile to Religion Should Care“, Social Science Research Network, Feb. 4, 2017.

[4] Eleanor Roosevelt, „Where Do Human Rights Begin?“ v: Courage in a Dangerous World, ed. Allida M. Black (2000), 190.

[5] Eleanor Roosevelt, „Where Do Human Rights Begin?“, 50.

Poznámka ke stylistice: Když podáváte informace o Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, prosím použijte při první zmínce úplný název Církve. Více informací ohledně používání názvu Církve najdete v on-line dokumentu Stylistické pokyny.