Viz také Přitažlivost k osobám stejného pohlaví na stránce věnované tomuto tématu.
Pokračující veřejná diskuse o manželství osob stejného pohlaví vyvolává mnoho otázek ze strany sdělovacích prostředků, všeobecné veřejnosti a členů Církve týkajících se toho, jaké stanovisko Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů zaujímá konkrétně k manželství a obecně k homosexualitě.
Následující rozhovor se starším Dallinem H. Oaksem, členem Kvora Dvanácti apoštolů Církve, a starším Lancem B. Wickmanem, členem kvora Sedmdesáti, se uskutečnil v roce 2006. Tito vedoucí zaujímající v Církvi důležité postavení odpovídali na otázky dvou pracovníků Oddělení veřejných záležitostí Církve. Níže uvedený přepis rozhovoru má pomoci objasnit stanovisko Církve k těmto důležitým, komplexním a citlivým otázkám.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Mohli byste nejprve vysvětlit, proč je celá tato záležitost ohledně homosexuality a manželství osob stejného pohlaví pro Církev důležitá?
STARŠÍ OAKS: Jedná se o mnohem více než jen o otázku, zda má být společnost tolerantnější k homosexuálnímu životnímu stylu, či nikoli. Během posledních let jsme svědky neochabujícího tlaku od zastánců tohoto životního stylu, aby bylo přijato jako normální to, co normální není, a aby ti, kteří s tím nesouhlasí, byli charakterizováni jako úzkoprsí, bigotní a nerozumní. Tito zastánci pro sebe rázně požadují svobodu slova a myšlení, ale stejně rázně kritizují ty, kteří mají odlišný pohled na věc, a, kdykoli je to možné, umlčují je tím, že je označují za „homofobní“. Přinejmenším v jedné zemi, kde homosexuální aktivisté dosáhli významných ústupků, jsme byli svědky toho, jak bylo duchovnímu jedné církve vyhrožováno vězením za to, že z kazatelny prohlašoval, že homosexuální chování je hříšné. Vzhledem k těmto tendencím musí Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů zaujmout stanovisko založené na nauce a zásadách. Toto není jen společenská otázka – nakonec to může být zkouška našich základních náboženských svobod učit tomu, čemu si náš Otec v nebi přeje, abychom učili.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Řekněme, že můj 17letý syn za mnou přijde, aby si se mnou promluvil, a s velkým sebezapřením se mi nakonec odváží říci, že si myslí, že ho přitahují muži – že ho nezajímají a ani nikdy nezajímaly dívky. Myslí si, že je asi gay. Řekne mi, že se snažil tyto pocity potlačovat. Pohlavně se s nikým nestýkal, ale uvědomuje si, že jeho pocity budou mít zničující dopad na jeho rodinu, protože jsme vždy mluvili o jeho misii pro Církev, o jeho sňatku v chrámu a o všech dalších podobných věcech. Zkrátka má pocit, že už nemůže žít v tom, co považuje za lež, a tak za mnou zajde, velmi rozrušený a deprimovaný. Co mu mám, jako rodič, říci?
STARŠÍ OAKS: Jsi můj syn. Vždy budeš můj syn, a já ti budu vždy pomáhat.
Rozdíl mezi pocity nebo sklony na jedné straně a chováním na straně druhé je zcela zřejmý. Není hříchem mít sklony, které, pokud bychom se jim poddali, by způsobily, že se dopustíme přestupku. Hříchem je poddat se pokušení. Pokušení není nic ojedinělého. I Spasitel byl pokoušen.
Nový zákon potvrzuje, že Bůh nám dává přikázání, která není snadné dodržovat. V 1. Korintským, v 10. kapitole, ve 13. verši se píše: „Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“
Myslím si, že je důležité, aby sis uvědomil, že homosexualita, o které jsi mluvil, není podstatné jméno popisující určitý stav. Je to přídavné jméno, které popisuje pocity nebo chování. Chtěl bych tě povzbudit, abys, až budeš čelit těmto obtížím, o sobě neuvažoval jako o ‚něčem‘ nebo o ‚někom jiném‘, ale abys měl na paměti, že jsi členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a že jsi můj syn a že právě teď čelíš obtížím.
Každého člověka potkávají obtíže, kterým musí čelit. Popsal jsi jednu konkrétní obtíž, která je velmi tíživá. Je to obtíž, která je v naší společnosti běžná a také zpolitizovaná. Je to však jen jedna z mnoha obtíží, kterým musejí muži i ženy čelit, a já bych tě chtěl povzbudit, abys hledal pomoc u Spasitele, abys dokázal odolat pokušení a aby ses vyhýbal chování, kvůli kterému bys musel činit pokání, nebo které by ohrozilo tvé členství v Církvi.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Pokud někdo pociťuje velmi silnou heterosexuální touhu, má možnost uzavřít sňatek. Pokud se mladý muž domnívá, že je gay, neříkáme mu tím vlastně, že pro něj zkrátka není jiné východisko než dodržovat celibát po celý zbytek života, pokud ho ženy nepřitahují?
STARŠÍ OAKS: Přesně totéž říkáme i mnoha dalším členům, kteří nemají příležitost uzavřít sňatek. Od kteréhokoli člověka, který nežije v manželství, očekáváme, že bude dodržovat celibát.
STARŠÍ WICKMAN: Žijeme ve společnosti, která je tak přesycena sexualitou, že je proto možná nyní pro lidi obtížnější přenést se přes svou sexuální orientaci a uvědomit si i další aspekty toho, kým jsou. Myslím, že bych vašemu synovi nebo komukoli, kdo prožívá totéž trápení, řekl, aby se snažil rozšířit si své obzory a nemyslet jen na sexuální orientaci. Hledejte naplnění v mnohých dalších oblastech svého charakteru a své osobnosti a své povahy, které přesahují sexuální orientaci. Nelze popřít, že sexuální orientace člověka je zcela jistě základní charakteristikou jakékoli osoby, ale není charakteristikou jedinou.
Kromě toho, samotné sklony nečiní člověka jakkoli nezpůsobilým k účasti nebo k členství v Církvi, možná vyjma manželství, jak jsme o tom již mluvili. A dokonce i to se může nakonec uskutečnit v oné plnosti života, jak mu rozumíme díky naukám znovuzřízeného evangelia.
Během tohoto života například služba v Církvi, včetně misionářské služby – to vše je dostupné komukoli, kdo věrně dodržuje smlouvy a přikázání.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Takže říkáte, že homosexuální pocity jsou ovladatelné?
STARŠÍ OAKS: Ano, homosexuální pocity jsou ovladatelné. Možná, že určité sklony nebo náchylnost k těmto pocitům jsou pro některé lidi skutečné a pro jiné nikoli. Ale z této náchylnosti vznikají pocity a pocity jsou ovladatelné. Pokud se těmto pocitům budeme snažit vyhovět, zvýší se tím moc pokušení. Pokud se poddáme pokušení, dopustíme se hříšného chování. Tentýž postup se týká i osoby, která touží po majetku někoho jiného nebo která pociťuje silné pokušení krást. Totéž se týká osoby, která si vypěstuje zálibu v konzumaci alkoholu. Totéž se týká osoby, která se narodila jako ‚horká hlava‘, jak tomu říkáme, když je někdo náchylný k projevům hněvu. Pokud lidé dovolí, aby tato náchylnost zůstala neovládnuta, stane se z náchylnosti pocit hněvu, a pocit hněvu může vést k chování, které je hříšné a nezákonné.
Nemluvíme zde o jediné unikátní obtíži. Mluvíme o všeobecných okolnostech smrtelného života. Nevíme přesně, proč tomu tak je, nebo do jaké míry člověk pociťuje určité sklony nebo náchylnosti atd. Víme však, že pocity lze ovládat a rovněž chování lze ovládat. Hranice hříchu vede mezi pocity a chováním. Hranice prozíravosti vede mezi náchylností k něčemu a pocity. Je třeba, abychom uchopili své pocity a snažili se je ovládat, aby nás neuvedly do situace, která vede k hříšnému chování.
STARŠÍ WICKMAN: Jedním z rozšířených klamných názorů dnešní doby je podle mě to, že jen proto, že má člověk určitý sklon k něčemu, musí podle tohoto sklonu nutně jednat. To je v protikladu k samotné naší povaze, jak nám to zjevil Pán. My máme vskutku moc ovládat své chování.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Pokud bychom vzali někoho, kdo má ‚horkou hlavu‘, a pak vzali jeho rodiče, kteří měli možná také horkou hlavu, někteří by v tom možná rozpoznali určitý genetický vliv.
STARŠÍ OAKS: Ne, my nepřijímáme tvrzení, že lidé se rodí se sklony nebo omezeními, které jim brání dosáhnout jejich věčného určení, a že je nemohou jakkoli ovládat. Toto je v rozporu s plánem spasení a je to také v rozporu se spravedlností a milosrdenstvím Boha. Je to v rozporu s veškerým učením evangelia Ježíše Krista, které vyjadřuje pravdu, že mocí a milosrdenstvím Ježíše Krista a skrze ně budeme mít sílu zvládat všechny věci. To zahrnuje i schopnost odolávat pokušení. To zahrnuje schopnost vyrovnat se s tím, s čím jsme se narodili, včetně zmrzačení nebo duševních či fyzických postižení. Nic z toho nám nestojí v cestě k dosažení našeho věčného určení. Totéž lze říci o náchylnosti nebo sklonům k tomu či onomu chování, které, kdybychom se mu poddali, by nám zabránilo našeho věčného určení dosáhnout.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Říkáte tedy, že Církev nezaujímá žádný postoj k tomu, zda je to otázka výchovy, či genů?
STARŠÍ OAKS: Přesně zde do toho vstupuje naše nauka. Církev nezaujímá žádné stanovisko k příčinám jakýchkoli náchylností nebo sklonů, včetně těch, které se týkají přitažlivosti k osobám stejného pohlaví. To jsou otázky pro vědce – zda jde o výchovu, nebo o geny – jsou to věci, ke kterým Církev nezaujímá žádné stanovisko.
STARŠÍ WICKMAN: Ať již jde o výchovu, nebo o geny, je to ve skutečnosti tvrzení bez důkazu, a zdá se mi, že zaujatost touto otázkou může člověka odvádět od zásad, o kterých zde mluví starší Oaks. Proč někdo pociťuje přitažlivost k osobám stejného pohlaví… kdo na to může odpovědět? Důležitá je však skutečnost, že víme, že můžeme ovládat to, jak se chováme, a právě chování je důležité.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Je nějaká terapie rozumným řešením, pokud mluvíme o tom, jak ovládat své chování? Pokud mladý muž řekne: „Chci se těchto pocitů opravdu zbavit... Udělal bych cokoli, abych se jich zbavil“ – je rozumné uvažovat o nějaké lékařské terapii, která by toto řešila?
STARŠÍ WICKMAN: Pro tuto osobu může být vhodné, aby vyhledala nějakou terapii. Církev zcela jistě není proti tomuto druhu terapie. Avšak z pozice rodiče, který má takovému člověku poradit, nebo z pozice církevního vedoucího, který mu má poradit, nebo z pozice onoho člověka, který se ke své přitažlivosti k osobám stejného pohlaví staví z pohledu: ‚Co s tím mohu udělat, aby to bylo v souladu s učením evangelia?‘, není lékařské hledisko to, na čem záleží nejvíce. Nejdůležitější je uvědomit si, že mám svou vlastní vůli. Mám vlastní svobodu rozhodování. Mám v sobě moc ovládat to, co dělám.
To neznamená, že není vhodné, aby někdo s tímto trápením vyhledal vhodnou lékařskou pomoc, která zjistí, zda se s tím v jeho případě dá něco dělat. To je záležitost, o které se diskutuje v oborech psychiatrie a psychologie. Mám dojem, že případové studie prokázaly, že v některých případech bylo dosaženo pokroku v úsilí pomoci dané osobě změnit tuto orientaci; v jiných případech pokroku dosaženo nebylo. Z hlediska Církve, z našeho hlediska zájmu o lidi, na toto neklademe ten hlavní důraz. Hlavní důraz spočívá na jiných věcech.
STARŠÍ OAKS: Naprosto souhlasím. Dovolte mi, abych dodal ještě jednu myšlenku. Církev zřídkakdy zaujímá nějaké stanovisko ohledně toho, jaký způsob léčení je vhodný, z hlediska lékařů nebo psychiatrů nebo psychologů atd.
Další věc se týká toho, že při léčení různých duševních postojů nebo pocitů se používají některé škodlivé postupy. Napadá mě například nadužívání léků v případě léčení depresí. Averzivní terapie, které se používaly při léčení přitažlivosti k osobám stejného pohlaví, vedly k určitému vážnému narušení, které si časem uvědomili i odborníci v této oblasti. Ačkoli nezaujímáme žádný postoj k tomu, co lékaři dělají (vyjma velmi vzácných případů – například v otázce potratu), jsme si vědomi toho, že zde dochází k určitému narušení, a za toto nepřijímáme zodpovědnost. Ačkoli jsou tyto terapie určeny k tomu, aby pomohly lidem, kteří z našeho pohledu pomoc potřebují, nemůžeme schvalovat každou léčebnou metodu, která se při tom používá.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Je tedy heterosexuální manželství vůbec alternativou pro ty, kteří mají homosexuální sklony?
STARŠÍ OAKS: Někdy se nás lidé ptají, zda je manželství lékem na tyto pocity, o kterých mluvíme. President Hinckley, který se setkával s tím, že někteří se zřejmě domnívali, že manželství je na toto lékem, a že možná někteří vedoucí Církve dokonce doporučovali manželství jako lék na tyto pocity, učinil toto prohlášení: „Manželství nemá být považováno za terapeutický krok k řešení problémů, jako jsou homosexuální sklony nebo praktiky.“ Podle mě to znamená, že nezůstaneme nečinně stát a nebudeme vystavovat nebezpečí dcery Boží, které by uzavíraly tyto sňatky pod nějakou falešnou záminkou nebo s tím, že je zde něco, o čem nevědí. Lidé, kteří čelí této obtíži a nedokáží ji ovládat, nemohou sňatek v dobré víře uzavřít.
Na druhé straně ti, kteří se očistili od jakéhokoli přestupku a kteří projevují schopnost vypořádat se s těmito pocity nebo sklony a odsunout je do pozadí a kteří pociťují velkou náklonnost k nějaké dceři Boží, a tudíž si přejí uzavřít sňatek a mít děti a těšit se z požehnání věčnosti – v takové situaci by bylo manželství vhodné.
President Hinckley řekl, že manželství není terapeutický krok k řešení problémů.
STARŠÍ WICKMAN: Otázky, které si může pokládat ten, kdo zápasí s přitažlivostí k osobám stejného pohlaví, zní: „Je to něco, co mi zůstane na věky? Jak to ovlivní můj věčný život? Pokud to nějak zvládnu během tohoto života, co ze mne bude, až přejdu na druhou stranu?“
Odpověď naštěstí zní, že přitažlivost k osobám stejného pohlaví neexistovala v předpozemském životě a nebude existovat ani v životě příštím. Zdá se, že je to něco, co se týká, ať již z jakéhokoli důvodu či důvodů, přítomnosti zde ve smrtelnosti, v této nanosekundě naší věčné existence.
Dobrá zpráva pro toho, kdo zápolí s přitažlivostí k osobám stejného pohlaví, je tato: 1) je to něco, co vám ‚nezůstane na věky‘. Je to něco, co se týká jen přítomnosti. Připouštím, že pro každého z nás je někdy těžké vidět za hranice přítomnosti. Nicméně pokud pohlížíte na smrtelnost jako na přítomnost, pak se to týká jen této doby. 2) Pokud dokáži zůstat způsobilým zde, pokud dokáži věrně dodržovat přikázání evangelia, pokud dokáži dodržovat smlouvy, které jsem uzavřel, pak se na mě vztahují požehnání oslavení a věčného života, která Nebeský Otec nabízí všem svým dětem. Každé požehnání – včetně věčného manželství – je a bude v příslušné době moje.
STARŠÍ OAKS: Dovolte mi, abych k tomu dodal jednu myšlenku. V příštím životě neexistuje plnost radosti bez rodinné jednotky, zahrnující manžela, manželku a potomstvo. A dále, lidé jsou, aby mohli mít radost. Z věčné perspektivy přinese jednání na základě přitažlivosti k osobám stejného pohlaví pouze zármutek, smutek a ztrátu věčných možností.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Starší Oaksi, před chvílí jste hovořil o stejném měřítku morálky pro heterosexuály i homosexuály. Jak byste odpověděl někomu, kdo vám řekne: ‚Chápu, že se jedná o stejné měřítko, ale nežádáme toho trochu moc po někom, kdo je přitahován osobami stejného pohlaví?‘ Samozřejmě, že existují heterosexuální lidé, kteří sňatek neuzavřou, ale připouštíte, že mají alespoň naději ve smyslu: ‚Zítra možná potkám člověka svých snů?‘ Existuje stále naděje, že se jim to někdy v jejich životě může přihodit. Ten, kdo pociťuje přitažlivost k osobám stejného pohlaví, tutéž naději nemá.
STARŠÍ OAKS: Je v tom samozřejmě rozdíl, ale tento rozdíl není ojedinělý. Existují lidé s tělesným postižením, které jim brání v tom, aby měli jakoukoli naději – v některých případech jakoukoli skutečnou naději, v jiných případech jakoukoli praktickou naději – na uzavření manželství. Situace, kdy člověk v současnosti není schopen uzavřít sňatek, je tragická, ale není ojedinělá.
Někdy se říká, že Bůh přece nemůže diskriminovat člověka v této situaci. Ale život přináší mnoho postižení, která někteří mohou považovat za diskriminaci – úplné ochrnutí nebo vážné mentální poškození jsou jen dva příklady, pokud jde o manželství. Pokud věříme v Boha a věříme v Jeho milosrdenství a v Jeho spravedlnost, nepomůže nám, když budeme říkat, že je to diskriminace, protože Bůh nikoho nediskriminuje. Nejsme v pozici, abychom dokázali posoudit, co diskriminace je. Spoléháme se na svou víru v Boha a na nejhlubší ujištění o Jeho milosrdenství a Jeho lásce ke všem Jeho dětem.
STARŠÍ WICKMAN: Není pochyb o tom, že nemožnost uzavřít v tomto životě sňatek, je spojená s velkou bolestí. Soucítíme s každým, kdo prožívá tuto bolest. Já sám soucítím s každým, kdo prožívá tuto bolest. Tato bolest se však netýká jen těch, kteří jsou přitahováni osobami stejného pohlaví.
Žijeme v době, kdy se lidé zajímají jen sami o sebe. Asi je přirozeně lidské považovat vlastní problémy za jaksi důležitější než problémy někoho jiného. Myslím si, že když kdokoli z nás takto začne přemýšlet, měl by se rozhlédnout kolem sebe. Kdo jsem já, abych mohl říci, že jsem postiženější nebo že trpím více než někdo jiný?
Já mám shodou okolností postiženou dceru. Je to krásná dívka. Příští týden jí bude 27 let. Jmenuje se Courtney. Courtney v tomto životě nikdy neuzavře sňatek, a přesto se toužebně dívá na ty, kteří sňatek uzavřít mohou. Postává u okna v mé kanceláři, ze které je vidět chrám Salt Lake, a dívá se na nevěsty a jejich novomanžele, jak společně pózují před fotografy. Fascinuje ji to a zároveň trápí, protože rozumí tomu, že to ve svém životě zde neprožije. Courtney si nevybrala okolnosti, do kterých se v tomto životě narodila, podobně jako ti, kteří pociťují přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Takže lidé mohou mít různá trápení, i taková, která se týkají právě této záležitosti s manželstvím. To, na co se těšíme a co nám evangelium slibuje, je, že ať již zde máme jakékoli sklony, ať již zde máme jakékoli nedokonalosti, ať již zde máme jakékoli překážky, které nám brání prožívat zde plnost radosti, Pán nás ujišťuje, že tyto překážky budou pro každého z nás v příslušné době odstraněny. Zkrátka jen musíme zůstat věrní.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Starší Wickmane, když jste se dříve zmínil o misionářské službě, mluvil jste o tom jako o možnosti pro někoho, kdo pociťuje přitažlivost k osobám stejného pohlaví, ale podle této přitažlivosti nejedná. President Hinckley řekl, že pokud jsou členové věrní, mohou v podstatě jít vpřed jako kdokoli jiný v Církvi a mohou se těšit úplnému členství v Církvi. Co to ve skutečnosti znamená? Znamená to možnost sloužit na misii? Znamená to, že člověk může jít do chrámu, aby obdržel přinejmenším ty obřady, které se netýkají manželství? Skutečně to znamená, že když někdo pociťuje přitažlivost k osobám stejného pohlaví, ale pokud je věrný, má veškerou možnost zapojit se do Církve, být povolán ke službě, dělat vše, co dělá kdokoli jiný?
STARŠÍ WICKMAN: Myslím, že nejstručnější odpovědí je ano! Požádal bych staršího Oakse, aby to rozvinul.
STARŠÍ OAKS: President Hinckley nám pomohl porozumět této záležitosti díky jasnému prohlášení, které odpovídá na všechny otázky tohoto typu. Řekl: „Máme je (totiž ty, kteří jsou přitahováni osobami stejného pohlaví) rádi jako syny a dcery Boží. Mohou mít určité sklony, které jsou mocné a které lze obtížně ovládat. Pokud podle těchto sklonů nejednají, potom mohou jít vpřed, jako to činí všichni ostatní členové Církve.“
Podle mě to znamená, že člověk s těmito sklony, když je udržuje pod kontrolou, nebo, pokud se jim už poddal, když učinil odpovídající pokání, má právo dělat v Církvi cokoli, co může dělat jakýkoli člen Církve, který je svobodný. Občas narazíme na úřad, jako například úřad biskupa, u kterého je potřeba, aby byl člověk ženatý. To je však v Církvi spíše výjimka. Každé povolání učit, každé misionářské povolání může zastávat i ten, kdo je svobodný. Vítáme do tohoto druhu služby ty, kteří zápasí s jakýmkoli pokušením, pokud je jejich zápas dobrým zápasem a pokud žijí tak, aby byli dobří učitelé nebo misionáři nebo dobří v čemkoli jiném, k čemu byli povoláni.
STARŠÍ WICKMAN: Není to ve skutečnosti o tom, jaký význam má v životě člověka Usmíření? Nezačne Usmíření pro člověka skutečně něco znamenat teprve tehdy, když se snaží čelit životním obtížím, ať již jsou to pokušení, nebo omezení? Ochota obracet se na Spasitele, možnost chodit v neděli na shromáždění svátosti a skutečně se účastnit obřadu svátosti… naslouchat modlitbám, přijímat tyto posvátné symboly. To jsou příležitosti, které nám skutečně pomáhají dostat se do sféry vlivu Spasitelova Usmíření. Když se na to podíváme tímto způsobem, pak je jakákoli příležitost sloužit v Církvi požehnáním. Jak již bylo zmíněno, existuje relativně malý počet povolání v Církvi, která vyžadují, abyste žili v manželství.
STARŠÍ OAKS: Lze k tomu dodat další myšlenku, která pochází z nedávného prohlášení Prvního předsednictva a která krásně popisuje náš postoj k této otázce: „My, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, nabízíme s pochopením a s ohleduplností podporu lidem, kteří pociťují přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Jsme si vědomi toho, že jejich život může naplňovat velká samota, je však také třeba si uvědomit, co je správné před Pánem.“
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Co byste řekli členům společnosti, členům Církve, kteří možná pohlížejí na přitažlivost k osobám stejného pohlaví jako na něco, co se liší od jiných pokušení, od jakýchkoli jiných obtíží, kterým lidé čelí? V prvé řadě, myslíte si, že se lze oprávněně domnívat, že někteří lidé si toto myslí? Co byste jim řekli?
STARŠÍ OAKS: Myslím si, že je správné poznamenat, že někteří lidé považují přitažlivost k osobám stejného pohlaví za charakteristický znak své existence. Existují také lidé, kteří za charakteristický znak své existence považují to, že jsou z Texasu nebo že sloužili v námořní pěchotě Spojených států. Nebo že jsou zrzaví nebo že jsou tím nejlepším hráčem basketbalu, který kdy hrál na té či oné střední škole. Lidé mohou přijmout určitý rys jako charakteristický znak své existence a často jde o rysy tělesné povahy.
Máme svobodu jednání, abychom se mohli rozhodnout, které rysy budou pro nás charakteristické; tato rozhodnutí nám nejsou vnucena.
Tím nejpodstatnějším charakteristickým znakem každého z nás je to, že jsme děti Nebeských rodičů, že jsme se narodili na tuto zem z určitého důvodu a že jsme se narodili s božským určením. Kdykoli ony jiné představy, ať již jsou jakékoli, začnou stát v cestě tomuto nejpodstatnějšímu charakteristickému znaku, pak to má zhoubný účinek a vede nás to po špatné cestě.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Oba jste zmínili otázku soucitu, a že je třeba soucítit s těmito lidmi. Pojďme se posunout v čase v situaci, kterou jsme dříve použili, a představme si, že uplynulo několik let. Moje rozhovory se synem, veškerá naše snaha mít ho rád a udržet ho v Církvi narazila na to, co je podle něj ústředním problémem – totiž to, že nemůže za to, co pociťuje. Nyní nám oznámil, že se stěhuje z domu. Chystá se bydlet se svým homosexuálním přítelem. Ve svém rozhodnutí je neústupný. Jak by měl v takové situaci správně zareagovat rodič – Svatý posledních dnů?
STARŠÍ OAKS: Podle mě má rodič – Svatý posledních dnů zodpovědnost s láskou a s mírností potvrdit to, co Pán učil skrze své proroky, že cesta, na kterou se chce tento syn vydat, je cestou hříchu. Zatímco ho ujišťujeme o tom, že ho máme stále rádi, a o tom, že ve své rodině stále najde otevřenou náruč, myslím si, že by bylo vhodné zopakovat mu něco podobného jako toto prohlášení Prvního předsednictva z roku 1991: „Pánův zákon mravního chování znamená abstinenci mimo zákonně uzavřené manželství a věrnost v manželství. Sexuální vztahy jsou v pořádku pouze mezi manželem a manželkou, když jsou vhodně vyjadřovány v rámci manželského svazku. Jakékoli jiné sexuální chování, včetně smilství, cizoložství a homosexuálního a lesbického chování, je hříšné. Ti, kteří setrvávají v těchto praktikách nebo ovlivňují druhé k tomu, aby tak činili, podléhají církevnímu disciplinárnímu řízení.“
Mojí prvořadou zodpovědností, jakožto otce, je přesvědčit se o tom, že tomu rozumí, a pak mu říci: „Synu, pokud se rozhodneš vědomě pokračovat ve svém chování, jsi přesto můj syn. Usmíření Ježíše Krista je natolik mocné, že na tebe může působit a očistit tě, pokud budeš činit pokání a zanecháš hříšného chování, ale prosím tě, aby ses nevydával na tuto cestu, protože pokání není snadné. Vydáváš se na cestu, která oslabí tvou schopnost činit pokání. Zatemní tvé porozumění tomu, co je v životě důležité. Nakonec tě to může stáhnout tak hluboko, že se z toho nebudeš moci dostat. Nevydávej se na tuto cestu. Pokud se však na ni rozhodneš vydat, budeme se vždy snažit pomoci ti a dostat tě zpátky na cestu vedoucí k růstu.“
STARŠÍ WICKMAN: Jednou z možností, jak číst Knihu Mormonovu, je dívat se na ni jako na knihu rozhovorů mezi otci a syny. Některé tyto rozhovory jsou velmi pozitivní a otec v nich dodává svému synovi posilu. V některých případech ale musel otec říci svému synovi nebo svým synům, že cesta, po které se ubírají, je v očích Páně nesprávná. Tak jako se vším je i toto třeba udělat v duchu lásky a říci mu přívětivě to, co řekl starší Oaks: ‚Jsi vždy můj syn.‘ Existuje staré rčení, které vskutku platí pro každého rodiče a které zní: ‚Dokud se snažíš, tak jsi neprohrál.‘ Myslím, že to platí jak v tom smyslu, že rodič má využívat vhodné příležitosti, aby učil své děti tomu, co je správné, tak také v tom smyslu, že má za všech okolností dbát na to, aby děti věděly, že je přese všechno má rád.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: V jakém okamžiku projev této lásky překračuje určitou hranici a stává se neúmyslně schvalující reakcí? Pokud tento syn řekne: ‚Když mě tedy máte rádi, můžu vás navštívit se svým partnerem? Můžeme vás o svátcích navštívit?‘ Jak se s tím vyrovnáte, například s ohledem na ostatní děti, které doma vychováváte?
STARŠÍ OAKS: To je rozhodnutí, které musí daný zodpovědný člověk udělat sám a musí se modlit k Pánu o inspiraci. Dokáži si představit, že ve většině případů rodiče řeknou: ‚Prosím nedělej to. Neuváděj nás do takové situace.‘ Samozřejmě, pokud mají doma děti, které by byly ovlivněny tímto příkladem, toto by byla pravděpodobná odpověď. Existují další faktory, kvůli nimž by tato odpověď také pravděpodobně přicházela v úvahu.
Dokáži si také představit okolnosti, ve kterých by bylo možné říci: ‚Ano, přijďte, ale neočekávej, že budete moci zůstat přes noc. Neočekávej, že budete moci zůstat několik dní. Neočekávej, že vás vezmeme na návštěvy a představíme vás svým přátelům nebo že s vámi budeme někde na veřejnosti v situaci, ze které by bylo možné usuzovat, že vaše „partnerství“ schvalujeme.‘
Existuje tolik různých okolností, že je nemožné poskytnout jednu jedinou odpověď, která se bude hodit ve všech případech.
STARŠÍ WICKMAN: Je těžké představit si složitější situaci, ve které by se rodič mohl ocitnout, než je tato. Je třeba se rozhodovat případ od případu. K tomu, co starší Oaks právě řekl, bych rád dodal jen jednu věc – myslím, že je pro rodiče důležité, aby se vyhnuli potenciální pasti, která se může objevit, když se člověk trápí nad tím, jak tuto situaci řešit.
Mám na mysli, když místo toho, abychom obhajovali Pánův názor na tuto věc, začneme obhajovat, ať již před Ním, nebo před ostatními lidmi, životní styl chybujícího dítěte. Je skutečně pravdivé, že Pán miluje hříšníka, ale odsuzuje hřích. Chci tím říci, že náš domov, naše srdce, naše náruč jsou stálé otevřené pro naše děti, ale nemusíme tím zároveň schvalovat i jejich životní styl. Také to neznamená, že jim musíme neustále říkat, že jejich životní styl je nesprávný. Ještě větší chybou je začít obhajovat toto dítě, protože to nepomůže ani dítěti ani rodiči. Ze zkušenosti víme, že tento způsob jednání téměř určitě povede k tomu, že jak rodič, tak dítě se vzdálí Pánovu způsobu řešení této záležitosti.
STARŠÍ OAKS: Členové Prvního předsednictva vydali na toto téma vynikající prohlášení v dopise z roku 1991. Ohledně jednotlivců a rodin, kteří čelí tomuto problému, řekli: „Povzbuzujeme vedoucí a členy Církve, aby s láskou a s pochopením podávali pomocnou ruku těm, kteří čelí těmto obtížím.“ Pokud je nám, všem členům Církve, řečeno, abychom s láskou a s pochopením podávali pomocnou ruku těm, kteří ‚čelí těmto obtížím‘, pak se tato povinnost zvlášť významně týká rodičů, kteří mají děti, které těmto obtížím čelí… i takové děti, které se účastní hříšného chování spojeného s touto záležitostí.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Není zavržení dítěte do jisté míry přirozenou reakcí některých rodičů, když jejich děti nesplní jejich očekávání? Není někdy snazší ‚zavřít oči‘ před určitým problémem než ho řešit?
STARŠÍ OAKS: Samozřejmě povzbuzujeme rodiče, aby se neobviňovali, a také povzbuzujeme členy Církve, aby v této situaci neobviňovali rodiče. Měli bychom pamatovat na to, že nikdo z nás není dokonalý a že nikdo z nás nemá děti, jejichž chování je zcela v souladu s tím, co přesně bychom očekávali, že udělají v každé situaci.
Velmi soucítíme s rodiči, jejichž láska a ochranný instinkt k dětem, které mají problémy, je dostala do takové pozice, která je v rozporu s Církví. Doufám, že Pán bude milosrdný k rodičům, kteří se kvůli lásce ke svým dětem dostali to podobné pasti.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Přesuňme se znovu dál do budoucnosti. Můj syn teď již úplně přestal chodit na shromáždění. Nevypadá to, že by se vůbec někdy vrátil. Teď mi říká, že se chystá odjet do Kanady, kde je manželství osob stejného pohlaví povolené. Trvá na svém přesvědčení, že láskyplné manželské vztahy jsou důležité. Není promiskuitní; má jen jeden vztah. On i jeho partner chtějí mít vztah, který jim vydrží až do konce života. Nedokáže pochopit, že tento celoživotní závazek není pro Církev přijatelný, když se zdá, že společnost s tím souhlasí. Pokud bych byl otcem a Svatým posledních dnů, co bych mu měl říci?
STARŠÍ WICKMAN: Zaprvé manželství není záležitost politická, ani to není záležitost sociální. Manželství je definováno Pánem samotným. Je to instituce, která se jako obřad vykonává kněžskou pravomocí v chrámu [a] přesahuje tento svět. Je tak nesmírně důležitá… je to zcela základní nauka evangelia Ježíše Krista týkající se samotného účelu stvoření této země. Člověk se nemůže dostat přes první stránku Genesis, aniž by to zcela jasně viděl. Není to instituce, kterou by lidé mohli pozměňovat, a zcela určitě by ji neměli pozměňovat ti, kteří tak činí jen pro své vlastní účely. Pro Pána neexistuje nic takového jako takzvané manželství osob stejného pohlaví. Homosexuální chování je a vždy pro Pána bude zavrženíhodným hříchem. Pokud to na základě nějaké politické definice nazveme nějak jinak, nic to na dané skutečnosti nemění.
STARŠÍ OAKS: Mám-li říci totéž jinými slovy, pak kanadský parlament ani Kongres ve Washingtonu nemají pravomoc zrušit přikázání Boží nebo je nějak pozměňovat nebo upravovat.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Na některých internetových stránkách pro gaye argumentují někteří tím, že homosexuální chování není v Bibli, zvláště v Novém zákoně, výslovně zakázáno. Někteří argumentují tím, že soucit a láska, kterou Ježíš Kristus chová k celému lidstvu, zahrnuje i tento druh mezilidského vztahu. Jaké je učení Církve ohledně této záležitosti?
STARŠÍ WICKMAN: Tak především je třeba, aby ti, kteří toto tvrdí, četli Bibli pečlivěji. Kromě toho je to však porovnávání jablek s hruškami, chcete-li vztahovat lásku, kterou Spasitel projevil k celému lidstvu, ke každé osobě, ke každému muži a ženě a dítěti, na nauku týkající se manželství.
Spasitel dokonce učinil prohlášení ohledně manželství, ačkoli v poněkud jiném kontextu. Ježíš řekl: „Protož opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo. Což Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Na tento výrok obvykle pohlížíme v kontextu dvou lidí, muže a ženy, kteří uzavřeli manželství, a že je nepatřičné, aby se je někdo snažil rozdvojit. Myslím, že to může mít i širší naukový význam. O manželství mezi mužem a ženou zcela jasně učí Bible ve Starém zákoně i v Novém [zákoně]. Kdokoli, kdo se snaží rozdvojit tento pojem, jedná rovněž proti tomu, co sám Ježíš řekl. Je důležité mít na paměti rozdíl mezi Ježíšovou láskou a Jeho definicí nauky a definicí nauky, která přišla od apoštolů a proroků Pána Ježíše Krista, ať již v dávných dobách, nebo v novodobé historii.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: A co ti, kteří by mohli říci: „Dobře. Svatí posledních dnů si mohou věřit, čemu chtějí. Pokud nevěříte v manželství osob stejného pohlaví, máte na to právo. Ale proč se snažíte usměrňovat chování druhých lidí, kteří nemají nic společného s vaší vírou, zvlášť když některé evropské země tento druh manželství legálně posvětily? Proč jen neříci: ‚Pokud jde o nás, z naukových důvodů s tím nesouhlasíme‘ a ponechat to tak? Proč bojovat například za to, aby byl přijat dodatek k Ústavě [Spojených států]?“
STARŠÍ WICKMAN: Nesnažíme se regulovat lidi, ale představa, že ‚to, co se děje u vás doma, neovlivňuje to, co se děje u mě doma‘ týkající se institutu manželství, je pravděpodobně základním klamným názorem těch, kteří manželství osob stejného pohlaví obhajují.
Někteří lidé podporují myšlenku, že vedle sebe mohou existovat dva druhy manželství, jedno heterosexuální a druhé homosexuální, aniž by to mělo nějaké nepříznivé důsledky. Pravdou však je, že jakákoli instituce, ať už manželství, nebo jakákoli jiná, může mít jen jednu definici, nemá-li se změnit samotná podstata dané instituce. A proto vedle sebe nemohou existovat dva druhy manželství. Buď existuje manželství tak, jak ho nyní definujeme a jak ho definuje Pán, nebo je zde něco, co lze nazvat manželstvím osob jakéhokoli pohlaví. To druhé manželství je pro Boha nepřípustné, neboť, jak jsme o tom mluvili, Bůh sám řekl, co manželství je – vztah mezi mužem a ženou.
Změníme-li definici této instituce, pak se změní pro každého – nejen pro ty, kteří usilují o takzvané manželství osob stejného pohlaví. Také to ignoruje definici, kterou nám dal samotný Pán.
STARŠÍ OAKS: Je zde další věc, kterou je možné zmínit. Nezapomeňme na to, že po tisíce let se instituce manželství týkala vztahu mezi mužem a ženou. Až do nedávných změn v omezeném počtu zemí neexistovalo nic takového jako manželství osob stejného pohlaví. Najednou čelíme tvrzení, že tisíce let lidské existence se mají odsunout stranou, protože ve vztahu k instituci manželství nemáme nikoho diskriminovat. Když se toto tvrdí, pak povinnost dokázat, že tento krok nezvrátí moudrost a stabilitu něčeho, co má za sebou tisíciletou zkušenost, spočívá na těch, kteří tuto změnu chtějí učinit. Přesto se však tato otázka pokládá a tato záležitost podává tak, jako kdyby povinnost dokázat, že rámec této instituce nemá být rozšiřován o nějaké jiné předpoklady, spočívala na těch, kteří věří v manželství mezi mužem a ženou.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Jsou zde takoví, kteří namítnou, že to možná více platilo v 50. letech 20. století nebo dříve, a ne ve 21. století. Když se například podíváte na některé země v Evropě, tradiční manželství upadá tak rychle, že již není společenskou normou. Pokud jde manželství tímto směrem, měli bychom se stavět na odpor těmto společenským změnám?
STARŠÍ OAKS: Tento argument mi připadá jako tvrzení, že když se všichni shodneme, že pacient je nemocný a že mu bude ještě hůř, měli bychom mu dát takzvanou ránu z milosti. Rána z milosti, kterou ukončíme život pacienta, docela dobře odpovídá drastickým změnám v instituci manželství, které by nastaly v důsledku manželství osob stejného pohlaví.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Mluvili jste o tom, jak by to mohlo společnosti ublížit, kdyby se změnila definice manželství. Co byste řekli těm, kteří prohlašují: „Znám gaye, kteří žijí v dlouhodobém oddaném vztahu. Jsou to skvělí lidé. Mají se rádi. Jak to uškodí mému heterosexuálnímu manželství, když jim umožníme mít tentýž ‚obřad‘?“
STARŠÍ WICKMAN: Dovolte mi zopakovat, co jsem řekl před chvílí. Myslím, že tento argument je čistě klamný názor, protože manželství je velmi jednoznačně definovaná instituce. Manželství znamená závazný, právně posvěcený vztah mezi mužem a ženou. To je to, co manželství znamená. To je to, co to znamená ve zjeveních. To je to, co to znamená ve světských zákonech. Není možné, aby takovéto manželství jako instituce společně existovalo vedle něčeho jiného, co se nazývá manželstvím osob stejného pohlaví. Z hlediska definice manželství je toto nemožné. Ve chvíli, kdy začnete jako instituci uznávat právně posvěcený vztah, závazný vztah mezi dvěma lidmi stejného pohlaví, pak tím měníte definici této instituce, ze které se stává manželství osob jakéhokoli pohlaví.
Jak jsme již zmínili v odpovědi na jiné otázky, [manželství osob jakéhokoli pohlaví] je v rozporu s Božím zákonem, se zjeveným Slovem. Písma, dávná i novodobá, poskytují zcela jasnou definici manželství, kterou Pán a Jeho prostředníci uváděli během všech dispensací až do nynější doby.
Toto má také nesmírný vliv velmi světským způsobem na každého člověka. To, co se děje u někoho doma na druhém konci ulice, skutečně ovlivňuje to, co se děje u mě doma a jaký vztah k tomu zaujímáme. Tvrdit, že tito lidé mají navzdory mnohatisícileté historii a zjevením Božím a celému lidskému systému právo změnit definici celé této instituce pro všechny ostatní, je neskutečně troufalé a nesmírně zvrácené.
STARŠÍ OAKS: Další věc, kterou je možné zmínit, lze uvést ve formě otázky. Pokud dva lidé, kteří spolu žijí, jsou šťastní a oddaní jeden druhému, chtějí, aby se jejich vztah nazýval manželstvím, proč to chtějí? Uvážíme-li to, co říkají, že mají, proč k tomu chtějí přidat právní status manželství, které lidé ctí a prožívají již tisíce let? Po čem přesně touží ti, kteří obhajují manželství osob stejného pohlaví? Pokud by bylo možné toto vysvětlit na jiném základě než na diskriminaci, což není moc dobrý argument, pak by bylo snazší odpovědět na otázku, kterou jste položili, a myslím, že by to potvrdilo rozumnost argumentů, které již byly uvedeny.
Existují určité znaky manželství – určité právní a společenské důsledky a určitá legitimnost –, které, pokud by byly přisouzeny jinému vztahu než manželství mezi mužem a ženou, by vedly k úpadku, ne-li k zničení, instituce, kterou lidé ctí již mnoho tisíc let.
Kromě toho, pokud lidé chtějí legalizovat určitý mezilidský vztah, musíme být opatrní, pokud tento druh vztahu lidé již celá tisíciletí zamítali. Najednou je zde snaha toto legalizovat, aby tito lidé mohli mít o sobě lepší mínění. Tento argument je již trochu přespříliš. Představte si, že nějaký člověk si vydělává na živobytí nelegální činností, ale nemá z toho dobrý pocit. (Třeba je to profesionální zloděj nebo může nabízet službu, která je nelegální, nebo cokoli jiného.) Snažíme se legalizovat jeho chování jen proto, že je diskriminován ve své volbě povolání nebo protože nemá dobrý pocit z toho, co dělá, a chce nějaký vzor, díky kterému se bude cítit dobře, nebo protože chce, aby společnost nebo jeho rodina jeho chování schvalovaly? Myslím, že odpověď zní, že kvůli takovým důvodům dané chování nelegalizujeme, ledaže by existovaly velmi přesvědčivé důvody pro to, aby se současná situace změnila.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Použili byste tento argument proti manželství osob stejného pohlaví i proti právně posvěceným formám společného soužití nebo jiným druhům svazků, které nejsou svazky manželskými?
STARŠÍ WICKMAN: Jedním možným způsobem, jak nahlížet na manželství, je považovat ho za určitý svazek práv spojených s tím, co pro dva lidi znamená uzavřít sňatek. První předsednictvo vyjádřilo svou podporu manželství a tomuto svazku práv, která náležejí muži a ženě. První předsednictvo se nevyjádřilo k žádnému konkrétnímu právu. Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak to nazvete. Pokud vezmete nějaký právně posvěcený vztah spojený se svazkem práv, která tradičně náležejí manželství, a státní orgán ho opatří nějakou nálepkou, ať již se na ní píše občanský svazek, nebo domácí partnerství, nebo cokoli jiného, je to nicméně vztah postavený na roveň manželství. A to je něco, co vzhledem k naší nauce zkrátka vyžaduje, abychom se ozvali a řekli: „Toto není správné. Toto není vhodné.“
Pokud jde o něco méně závažného – pokud jde o mezilidské vztahy, které přisuzují některým dvojicím v naší společnosti některá práva, ale ne všechna práva, která jsou spojená s manželstvím – k tomu se, pokud je mi známo, První předsednictvo nevyjádřilo. Existuje řada různých typů partnerství nebo soužití dvou lidí, které se mohou vyskytovat ve společnosti a které nejsou sexuálním vztahem osob stejného pohlaví, jež zajišťují některá práva, proti nimž nic nenamítáme. Přesto přese všechno… existují možná některá konkrétní práva, ohledně kterých bychom byli znepokojeni, pokud by byla přiznána těm, kteří žijí ve svazku s osobou stejného pohlaví. Napadá mě například adopce – zkrátka proto, že toto je právo, které je historicky a naukově velmi úzce spojené s manželstvím a s rodinou. Uvádím příklad adopce, protože se týká přivádění dětí na svět a jejich výchovy. To, čemu učíme, jak to nedávno žijící apoštolové a proroci vyjádřili z hlediska nauky velmi uceleně v prohlášení o rodině, je, že děti si zasluhují být vychovávány v rodině, kde je otec i matka.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Pokud jde o dodatek k Ústavě [Spojených států] zakazující manželství osob stejného pohlaví, někteří Svatí posledních dnů jsou proti manželství osob stejného pohlaví, ale nejsou nakloněni tomu, aby se toto řešilo ve formě ústavního dodatku. Proč se Církev domnívá, že má postupovat tímto směrem?
STARŠÍ OAKS: Zákon má přinejmenším dvě funkce: jednou z nich je definovat a regulovat meze přijatelného chování. Druhou funkcí je učit jednotlivce zásadám, aby mohli činit individuální rozhodnutí. Podle zákona jsou určité věci nepřijatelné, ale nejsou právem vynutitelné, a neexistuje žalobce, který by se je mohl snažit vymáhat. Říkáme tomu výuková funkce zákona. Naše společnost dospěla do okamžiku, kdy spatřuji velkou moudrost a smysl v tom, aby dodatek k Ústavě Spojených států jasně prohlásil, že manželství je vztah mezi mužem a ženou. V tomto navrhovaném dodatku není nic, co vyžaduje trestní stíhání nebo co nařizuje státním zástupcům, aby dělali na lidi zátahy, ale prohlašuje určitou zásadu a také vytváří ochrannou bariéru před těmi, kteří by chtěli pozměňovat tradiční definici manželství.
Někteří lidé jsou proti dodatku k federální Ústavě, protože se domnívají, že zákon o rodině mají vytvářet jednotlivé státy. To vypadá jako rozumný argument. Nicméně si myslím, že se jedná o argument mylný, protože federální vláda prostřednictvím rozhodnutí učiněných doživotními federálními soudci již tuto oblast převzala. Tento dodatek k Ústavě představuje ochranné opatření proti těm, kteří by chtěli ignorovat náležitě vyjádřený postoj jednotlivých států a požadovali by ve formě federálního zákona uznání manželství osob stejného pohlaví, nebo zrušení platnosti státních zákonů požadujících, aby manželství bylo uzavíráno mezi mužem a ženou. Stručně řečeno, První předsednictvo se vyjadřuje pro tento dodatek (ať již bude přijat, či nikoli) na podporu výukové funkce zákona. Tento dodatek bude velmi důležitým veřejným politickým vyjádřením, ze kterého budou ve svých rozhodnutích vycházet, nebo by měli vycházet, soudci po celých Spojených státech.
STARŠÍ WICKMAN: Dovolte mi, abych k tomu něco dodal, pokud mohu. Církev není tím, kdo z manželství udělal předmět zájmu federálního zákona. První krok udělali v podstatě ti, kteří tak intenzivně obhajují to, co se nazývá manželstvím osob stejného pohlaví. Vytvořili situaci, v rámci níž, ať tak či onak, budou zákony země řešit tuto otázku manželství. Není to tak, že by se Církev rozhodla vzít tuto záležitost a učinit ji předmětem zájmu legislativy nebo politiky. Tam se tato otázka již dávno řeší.
Pravdou je, že nejlepší způsob, jak zajistit, aby definice manželství i nadále zůstala taková, jaká je nyní, je zakotvit ji do základního legislativního dokumentu Spojených států. Což znamená do Ústavy. Až tam ji tato bitva dostala. A právě tam se tato bitva nakonec rozhodne. Rozhodne se to, tak či onak, v rámci federálního zákona. My, Svatí posledních dnů, jsme tudíž nerozhodli o tom, že se tato záležitost bude projednávat na federální úrovni, ale bylo to tak určeno a my nemáme na vybranou – můžeme jen vyjádřit své názory ohledně této záležitosti, což je vlastně to jediné, co Církev dělá.
To, jak se ohledně této záležitosti rozhodnou členové Církve, musí samozřejmě zůstat na nich jako na občanech.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: V tomto rozhovoru byl neustále a důsledně kladen důraz na tradiční manželství mezi mužem a ženou. Nezdá se vám ironické, že Církev se tak otevřeně vyjadřuje k této záležitosti, a přitom tolik lidí ve Spojených státech i po celém světě má Církev spojenou s tím, že kdysi podporovala velmi netradiční manželské uspořádání – totiž polygamii?
STARŠÍ OAKS: Je to ironické, pokud se na to člověk dívá bez víry v božské zjevení, kterou hlásáme. . Mormoni v 19. století, včetně některých mých předků, nebyli z praktikování plurálního manželství nadšeni. Následovali příklad Brighama Younga, který se vyjádřil velmi negativně, když mu byla tato zásada poprvé zjevena. Mormoni v 19. století, kteří praktikovali plurální manželství, muži i ženy, to dělali proto, že byli přesvědčeni, že tuto povinnost jim ukládá Bůh.
Když byla tato povinnost zrušena, bylo jim nařízeno podřídit se zákonům země, které polygamii zakazovaly a které se staly součástí ústavy. Když jim bylo řečeno, že mají upustit od praktikování plurálního manželství, možná to některé nepotěšilo, ale myslím, že většině se velmi ulevilo a rádi se vrátili do hlavního proudu západní civilizace, ve které manželství znamená svazek mezi jedním mužem a jednou ženou. Stručně řečeno, pokud na začátku připustíte myšlenku pokračujícího zjevení, na kterém je tato Církev založena, pak dokážete pochopit, že v tom žádná ironie není. Pokud však na začátku tento předpoklad nepřijmete, pak to zní velmi ironicky.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: A co různé typy skupin, které podporují ty, kteří jsou přitahováni k osobám stejného pohlaví?
STARŠÍ WICKMAN: Myslím, že je ani nepodporujeme, ani jim v tom nebráníme, ale do velké míry by záleželo na povaze těchto skupin. Samozřejmě odrazujeme lidi od toho, aby se zapojovali do jakékoli skupiny nebo organizace, která podporuje homosexuální životní styl.
Nakonec tím nejmoudřejším způsobem života pro kohokoli, kdo se potýká s přitažlivostí k osobám stejného pohlaví, je snažit se rozšířit si svůj obzor a přenést se přes svou sexuální orientaci, přes svou orientaci na osoby stejného pohlaví a snažit se vidět sám sebe jako celou bytost. Pokud bych já byl tím, kdo by se potýkal s přitažlivostí k osobám stejného pohlaví, snažil bych se vidět sám sebe v mnohem širším kontextu… jako dítě Boží se všemi talenty, které mohu mít – v oblasti intelektuální, hudební nebo sportovní, nebo jako někoho, kdo má dost soucitu pro pomáhání druhým – snažil bych se vidět sám sebe v širších souvislostech, a v tomto kontextu nahlížet i na celý svůj život.
Čím více se člověk dokáže přenést přes svou sexuální orientaci, tím je šťastnější a tím spíše bude jeho život naplněn. To nejhorší, co se může komukoli z nás přihodit – a nezáleží na tom, jaká jsou naše pokušení, jaké jsou naše sklony během našeho smrtelného života –, je, když se na ně zaměříme, když na nich dlíme. Když tak činíme, tak nejen popíráme to ostatní, co tvoří naši bytost, ale, jak nás učí zkušenost, zvyšujeme pravděpodobnost, že se nakonec svým sklonům prostě poddáme.
STARŠÍ OAKS: Tato zásada, o které mluvil starší Wickman, stručně řečeno znamená, že když se snažíte žít s přitažlivostí k osobám stejného pohlaví a tuto přitažlivost mít pod kontrolou, nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je být součástí skupiny, která své členy charakterizuje jinak než na základě přitažlivosti k osobám stejného pohlaví.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Pokud byste měli popsat tuto nesmírně složitou otázku několika základními zásadami, co byste řekli?
STARŠÍ OAKS: Bůh miluje všechny své děti. Připravil pro své děti plán, aby se mohly těšit těm nejvybranějším požehnáním, která nám nabízí ve věčnosti. Tato nejvybranější požehnání jsou spjata s manželským vztahem mezi mužem a ženou, kteří jsou oddáni příslušnou kněžskou pravomocí, aby vznikla rodinná jednotka pro účely tvoření a získání štěstí v tomto životě i v životě příštím.
Naléháme na ty, které přitahují osoby stejného pohlaví, aby své pocity a svou náklonnost ovládali a nepodřizovali se jim, neboť to by byl hřích, stejně jako naléháme na ty, které přitahují osoby opačného pohlaví, aby se nepodřizovali svým pocitům a náklonnosti, dokud nebudou mít možnost uzavřít manželství, jehož platnost bude uznána Bohem i zákony země. Toto je cesta, která vede ke štěstí a k věčnému životu. Bůh nám nedává žádné přikázání, aniž by nám dal sílu a moc ho dodržovat. Toto je plán spasení pro Jeho děti, a naší povinností je hlásat tento plán, učit o tom, že je pravdivý, a velebit Boha za životní poslání Jeho Syna Ježíše Krista. A právě Kristovo Usmíření umožňuje, aby nám byly odpuštěny naše hříchy, a Jeho Vzkříšení nás ujišťuje o nesmrtelnosti a o životě, který přijde. A právě tento život, který přijde, určuje to, jak pohlížíme na smrtelnost, a posiluje naše odhodlání žít podle zákonů Božích, abychom mohli být hodni Jeho požehnání.
VEŘEJNÉ ZÁLEŽITOSTI: Děkuji vám.