Na pomoc jižní Moravě i opakovaně

Po tom, co se ve čtvrtek 24. června ve večerních hodinách naší krajinou přehnalo ničivé tornádo, směrovala do postižené oblasti pomoc ze všech stran. Jakmile záchranné složky a krizový štáb vyhodnotili, že je možné do oblasti pustit dobrovolníky, vyjeli na pomoc jak jednotlivci, tak organizované skupiny také z řad věřících Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

V sobotu 26. 6. ráno vyjelo z Brna a Uherského Hradiště na místo hned několik aut plných dobrovolníků. Pomáhali odklízet sutiny i zakrýt poničené střechy. Další 20členná skupina vyrazila z Hradiště na pomoc následující pátek, kdy pomáhali s demolicí a uklízeli okolí jedné ze zasažených obcí. Rovněž pomáhali průběžně i další jednotlivci, mnozí opakovaně. A pomoc dobrovolníků nekončí, do oblasti se chystají znovu. Zeptali jsme se jich, proč to vlastně dělají.

„Chtěl jsem pomoci, těm, kteří byli zasažení touto katastrofou. Protože tak jak to zasáhlo je, tak to klidně zítra může zasáhnout i mě. Až něco podobného někdy postihne mě, tak doufám, že někdo jiný zase pomůže nám. Je to o pomoci těm lidem, na které to neštěstí dopadlo,“ odpovídá na otázku Jaroslav Kvasnička starší z Uherského Hradiště. Jeho syn Jaroslav pokračuje: „Chtěl jsem tam pomáhat, protože si myslím, že lidem, které zasáhla přírodní katastrofa, by se mělo pomoct. Sám jsem rekonstruoval s taťkou barák a vím, kolik to bylo práce. Ale tady, když máte vlastně vyvézt celý barák, protože je zbořený, a teďka to celé uklidit, tak už jenom to je spousta práce.“

Michal Šimek ze Zlína byl také jeden z těch, který chtěl okamžitě vyrazit na pomoc: „Na jednu stranu jsem vždycky chtěl jít třeba k dobrovolným hasičům, chtěl jsem nějak pomáhat při katastrofách, zažít si ten zážitek, který je jiný, než to člověk vidí v televizi. Na druhou stranu jsem chtěl samozřejmě pomoci těm lidem. Když jsem to v pátek viděl v televizi, hned jsem volal Jarkovi, jestli tam jedeme.“

Co vás nejvíc překvapilo, co jste nečekali? A co vám to dalo?

Jaroslav K. starší: „Nejvíce mně překvapil rozsah těch škod, který jsem si opravdu, i když jsem se na to díval v televizi, nedokázal představit. Když to člověk vidí ve všech detailech na vlastní oči, jak je to rozsáhlé a kam dohlédneš, pořád je vše zničené, tak to na mě asi nejvíc zapůsobilo.“

Michal Š.: „Mně asi nejvíce dojalo, když jsem byl na tom místě a viděl jsem zápal těch lidí, jak tam pomáhají, to byl mazec. Ať už to byli státní složky nebo dobrovolníci, to jsem ještě nikdy v životě neviděl. Táhnout za jeden provaz k nějakému cíli, to se jen tak nevidí.“

Další pohled na věc vnáší Lucie Rigby, která přijela na léto z USA navštívit s dětmi svoje rodiče do Uherského Hradiště. Pomáhat druhým je pro ni natolik důležité, že se i během své dovolené do postižené oblasti pomáhat vrací: „Nejvíc mě překvapilo, že ti zasažení lidé byli úplně v pohodě. Byli s tím smířeni. Dokonce mi jedna paní řekla, že to tak mělo být, že jsme se měli něčemu naučit, což je taky docela zajímavé. A je to pravda, protože pohromy vždycky přijdou, abychom se něčemu naučili. Není to jenom tak, že si Bůh usmyslel, že nás tady zalije vodou nebo zasáhne tornádem. Bůh nám vlastně ukázal cestu, že Ho potřebujeme.“ Stejnou zkušenost měl i Jaroslav K. st.: „Na jednu stranu jsem byl i překvapený, že ti lidé, s kterými jsme se setkali my, to snáší s velkou pokorou, že prostě nezanevřeli na život a děkují za jakoukoliv naši pomoc a snaží se jít dál. Tu pomoc velice oceňovali, a i když byli vyčerpaní, byli v podstatě optimističtí, což mně připadalo zvláštní a svým způsobem statečné. Nestěžovali si, nezoufali si na to své postižení, ale snažili se jít životem dál se zvednutou hlavou. Naše přítomnost je určitě posilovala k tomu, aby neztráceli naději.“ Podělil se s námi také o zážitek z první návštěvy v jedné z postižených vesnic: „Na jedné fotce vidíte kýble plné hřebíků. Zbyly mi po tátovi v garáži. Chtěl jsem je už dávno vyhodit do sběrných surovin, ale bylo mi to líto. Říkal jsem si, že tolik hřebíků jen tak zešrotovat, to by byla škoda. Když jsem je přivezl na místo katastrofy, tak mě je doslova trhali z rukou. V jednu chvíli měly moje staré hřebíky cenu zlata. Byl jsem moc rád, že tato tátova stará sbírka pro mě už bezcenných hřebíků našla nakonec své velké uplatnění. Měl jsem z toho moc velkou radost. Věřím, že i táta by byl spokojen, protože díky tomu má někdo rychle provizorní zaplachtovanou střechu nad hlavou.“

Jaroslav K. ml. se s námi podělil o to, co mu tato zkušenost dala: „Uvědomil jsem si, kolik lidí v tomto státě je ochotno jenom tak jít a pomoci druhým. Že ta sounáležitost v tom národě vlastně je a je to pěkné vidět.“ Lucie R. pokračuje: „Odnesla jsem si neuvěřitelnou lásku lidí, kteří i když třeba fyzicky nemohou pomáhat, tak přivezli jídlo nebo pití a další věci, což je úžasné.“ Michal Š. ocenil také vliv na skupinu lidí, se kterými šli spolu pomáhat: „S některými lidmi, co jsme tam byli společně, jsem se lépe seznámil a utužili jsme kolektiv.“

Lucie R. uzavřela náš rozhovor těmito slovy: „Byl to úžasný pocit, že jsem mohla pomoc někomu třeba i „jenom“ tím, že jsem sbírala odpadky z pole. Vůbec nezáleží na tom, co to bylo za pomoc. Protože si myslím, že tím, že tam jsme a ukazujeme tu lásku, co máme pro ostatní, tak to je ukázka toho, že Bůh opravdu existuje.“

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů poskytla postiženým oblastem materiální pomoc v podobě plachet na zakrytí střech, impregnace, barev, montážních pěn či solárních powerbank. Nadále jedná s místními zástupci o další konkrétní pomoci zasaženým a řeší dlouhodobější projekty pomoci. Všechny peníze, které členové Církve Ježíše Krista posílají na pomoc pro lidi zasažené tornádem, budou v materiální podobě poskytnuty na nápravu škod, které ničivý živel na místě způsobil.