Putování pionýrů

Migrace Svatých posledních dnů v 19. století, kdy členové Církve nejprve v roce 1846 opustili stát Illinois, poté cestovali přes státy Iowa a Nebraska a nakonec našli útočiště ve Skalistých horách, byla jednou z nejpozoruhodnějších událostí v historii velkého stěhování na západ Spojených států. Narozdíl od tisíců pionýrů, kteří se vydávali na západ do Kalifornie a Oregonu v naději na lepší život, členové Církve migrovali nedobrovolně – jejich putování bylo důsledkem vyhnání ze států Illinois a Missouri nepřátelskými usedlíky. Později toutéž cestou putovali obrácení z Evropy.

• Po zavraždění Josepha Smitha v roce 1844 a poté, co byl na Svaté posledních dnů vyvíjen čím dál větší nátlak, aby své město Nauvoo na břehu řeky Mississippi opustili, bylo vedoucím Církve záhy zřejmé, že se budou muset znovu přesídlit jinam. Nejprve založili útočiště na místě nazývaném Winter Quarters, poblíž současného města Omaha ve státě Nebraska. Pak v roce 1847 vyrazila pod vedením Brighama Younga první kolona krytých vozů směrem na západ do Skalistých hor, přičemž přesný cíl cesty nebyl znám.
• Když v létě roku 1847 první skupina Církevních pionýrů dorazila do údolí Solného jezera, Brigham Young se rozhlédl po tehdy pusté a vyprahlé poušti a prohlásil: „Toto je to pravé místo.“
• V roce 1849 president Young založil Stálý vzdělávací fond, aby pomohl chudým imigrantům Svatých posledních dnů. Tento fond pomohl přibližně 30 000 přistěhovalců z Britských ostrovů, Skandinávie, Německa a Nizozemí dorazit do Ameriky – což byla více než jedna třetina všech Svatých posledních dnů, kteří v tomto období emigrovali z Evropy.
• Aby se snížily náklady na nákup drahých krytých vozů a volů, přibližně 3 000 pionýrů posléze používalo nízkonákladové dřevěné ruční vozíky, které byly dostatečně lehké na to, aby se daly táhnout přes Velké pláně. Jedné rodině nebo pěti jednotlivcům byl přidělen ruční vozík a 18 až 20 lidí sdílelo jeden stan. Na vozíku se vezl náklad o hmotnosti maximálně 90 kilogramů – přibližně 8 kilogramů zavazadel na osobu.  Každou pečlivě zorganizovanou výpravu vedl zkušený průvodce a doprovázely ji nejméně čtyři kryté vozy se zásobami, které byly tažené voly.
• První skupina ručních vozíků vyrazila z města Iowa City ve státě Iowa 9. června 1856 a čítala 266 imigrantů z Anglie. O dva dny později za ní vyrazila druhá skupina čítající více než 200 lidí.  Tyto první skupiny ručních vozíků úspěšně dorazily do údolí Solného jezera, ale cesta nebyla snadná. V denících pionýrů jsou zmínky o nevlídném počasí, o hrozbách ze strany nepřátelských indiánů, o smrti souputníků a o neustálých těžkostech spojených s hladem a únavou.
• Na podzim roku 1856 došlo k tragické události poté, co výpravy ručních vozíků Willie a Martin, kterých se dohromady účastnilo 1000 lidí, vyrazily na cestu na konci léta. Obě výpravy trpěly nedostatkem zásob a útrapami – patřila mezi ně i předčasná sněhová bouře, která byla jednou z nejhorších bouří v 19. století. Vyčerpaní členové těchto dvou výprav založili tábor na sněhem pokrytých pláních Wyomingu, kde více než 200 z nich zemřelo hladem a zimou. Jakmile zpráva o jejich zoufalé situaci dorazila do Salt Lake City, bylo okamžitě zorganizováno rozsáhlé záchranné úsilí.
• Celkem během putování, ať již v krytých vozech nebo s ručním vozíkem, zemřelo tisíce pionýrů. Jejich blízcí, včetně jejich dětí, byli často pohřbeni v mělkých hrobech, ke kterým se již nikdy nevrátili.
• Pod vedením Brighama Younga se na tuto obtížnou cestu do Utahu od roku 1847 až do dokončení transkontinentální železnice v roce 1869 vydalo přibližně 70 000 Svatých posledních dnů. Souhrnné zážitky těchto pionýrů se stali významnou součástí Církevní identity. Na pionýrské předky, kteří se vydali na tuto cestu, s úctou vzpomínají nejen jejich potomci na rodinných setkáních, ale i členové Církve na shromážděních, kteří čerpají inspiraci z příkladu jejich odvahy a obětavosti.