Týrání a zneužívání dětí v nás vyvolává hluboké a intenzivní pocity, které nelze dost dobře slovy vyjádřit. Tento zločin se nás dotýká tak osobně možná proto, že si vybavujeme, jak jsme se cítili, když jsme poprvé drželi v náručí své dítě – vybavujeme si onen zaplavující pocit lásky a toho nejhlubšího rodičovského instinktu vychovávat, učit a chránit. Je šokující, téměř nepochopitelné, že někdo může ublížit dítěti. Je to ta nejhorší forma zrady.
Společnost se jednotně staví proti týrání a zneužívání dětí a snaží se toto zlo vykořenit. Znovu a znovu jsme svědky toho, jak se lidé z měst či vesnic spojují při pátrání po dětech, které se pohřešují a které byly možná uneseny a zneužity. I když se ocitne v nebezpečí jen jedno dítě, objeví se to ihned v celostátních zprávách.
Týrání a zneužívání dětí však není vždy předmětem celostátního zpravodajství. Toto zlo se skrývá v přítmí, kam nikdo nevidí, a téměř nikdy o něm neuslyšíte. A přesto ještě předtím, než se tyto problémy dostaly do popředí veřejného zájmu ve Spojených státech, Gordon B. Hinckley, bývalý president Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, veřejně odsoudil týrání a zneužívání dětí jako strašlivé zlo. Na začátku 80. let 20. století vyjádřil naše myšlenky a pocity, když v rámci celosvětového konferenčního vysílání řekl: „Jsem rád, že si veřejnost začíná více uvědomovat toto zákeřné zlo. Zneužívání dětí … pro uspokojení zvrhlých tužeb je hříchem nejtěžšího kalibru.“
Může vůbec Církev zaujmout v této věci jiné stanovisko? Tento problém se totiž dotýká samotné podstaty církevní nauky. Malé děti jsou nevinné a drahocenné v očích Božích. Ježíš Kristus v přítomnosti dětí prožil jedny z nejdojemnějších chvil svého života a svá nejtvrdší slova vyhradil těm, kteří je týrají nebo zneužívají. „Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.“ (Matouš 18:6.) Rodina je navíc středem pozornosti Církve. Děti chodí na církevní bohoslužby s rodiči. Mezi církevní zvyklosti patří každotýdenní rodinný večer, kdy jdou veškeré ostatní zájmy stranou ve snaze vybudovat pevné rodinné vztahy. V rodině se rodiče posilují navzájem, aby s láskou chránili své děti a vytvořili pro ně prostředí, ve kterém děti mohou růst a rozvíjet se v duchu lásky a podpory. Církev poskytuje shromažďovací místo rodinám, které touží vychovávat své děti pomocí duchovních hodnot. Církev i rodina mají ten největší zájem na blahu dětí.
V tomto článku je problém týrání a zneužívání dětí představen z pohledu Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jaké kroky jsou podnikány, aby se tomuto problému předcházelo? Jak Církev pomáhá obětem? Došlo k nějakým soudním procesům nebo urovnáním, a pokud ano, proč k nim došlo? Jak Církev jedná s těmi, kteří týrají nebo zneužívají děti? Jak se zkušenosti, které má tato Církev, liší od zkušeností ostatních náboženských a světských organizací, a v čem jsou si naopak podobné? Těmito otázkami se zabývá následujících několik stránek.
Ochrana dětí
Role Církve v boji společnosti s tímto zlem týrání a zneužívání dětí spočívá v získávání co možná nejvíce informací o tomto problému, v řešení problému, když se vyskytuje, a v sdílení nabytých zkušeností s těmi, kteří mají stejné pohnutky.
Kdo tvoří duchovenstvo Církve?
Církev má laické duchovní. Vedoucí představitelé kongregací v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů se nazývají biskupové. Biskupové jsou vybíráni z řad místních členů a slouží jako dobrovolníci asi pět let. Většina z nich žije v dané oblasti již dlouho a členové jejich kongregace jsou jejich osobní přátelé a sousedé. Biskupové mají většinou také vlastní děti, často ještě malé, které chodí na shromáždění a účastní se různých církevních akcí a činností. Velmi jim tedy záleží na bezpečí a blahu jejich církevní obce. Pokud ten, kdo týrá nebo zneužívá děti, ohrožuje bezpečí členů kongregace, biskup nemá žádný důvod, finanční ani jakýkoli jiný, aby nechránil svou církevní rodinu stejně jako svou vlastní rodinu.
Biskupové nedostávají žádný plat ani žádné jiné finanční odměny. Také jako duchovní nežijí v izolaci. V Církvi neexistuje žádný zvláštní řád duchovenstva, ke kterému by náleželi. Biskupové Svatých posledních dnů se zapojují do života obce, ve které žijí, a mají běžné zaměstnání jako kdokoli jiný. Vzhledem k tomu, že záležitosti týkající se jejich biskupského úřadu řeší většinou o víkendech nebo ve večerních hodinách, mohou tak činit pouze díky tomu, že povolají mnoho dalších členů své kongregace, aby jim pomáhali.
Biskup může být profesí učitel, lékař nebo podnikatel. Může požádat člena, který je povoláním knihovník, aby mu pomohl učit třídu Nedělní školy pro šestileté děti. Členka, která pracuje jako lékárnice, může dostat na starost organizaci sdružující děti ve věku od 3 do 11 let. Tato církevní povolání jsou dočasná a často se mění, ale od každého, kdo slouží na základě biskupovy výzvy, se očekává, že bude žít podle zásad svého náboženství, jehož ústředním bodem je úcta k rodině, a pochopitelně i k dětem.
Co se skrývá ve jméně?
Existuje další důležitý aspekt laického duchovenstva Církve, jehož pochopení je nezbytné pro právníky, novináře i ostatní, kteří se zajímají o problematiku týrání a zneužívání dětí.
V podstatě všichni aktivní členové kongregace Svatých posledních dnů mají nějaké povolání nesoucí určitou míru zodpovědnosti, aby mohli pomáhat biskupovi v jeho práci. Všichni způsobilí muži a chlapci starší 12 let jsou součástí kněžstva Církve. 12letý mladý muž, který chodí pravidelně na shromáždění, je obvykle vysvěcen jáhnem. Když dosáhne věku 14 let, stává se učitelem, a ve věku 16 let se stává knězem. Většina dospělých mužů je vysvěcena staršími nebo vysokými knězi. Nicméně pouhé vysvěcení ke kněžství a získání titulu kněz, starší nebo vysoký kněz nedává člověku žádnou pravomoc v kongregaci, ani ho nečiní církevním vedoucím. Ostatní členové Církve mu neprojevují žádnou zvláštní poctu či úctu. Dokonce i v případě, kdy muž přeruší veškeré kontakty s Církví, je i nadále, dokud zůstává členem Církve, starším nebo vysokým knězem.
Občas se v novinách objeví titulek jako například „Mormonský vedoucí obviněn ze zneužívání dětí“. Někteří žalobci jsou si vědomi toho, že když použijí titul „vysoký kněz“, tak to vypadá, jako kdyby zákon porušila nějaká vysoce postavená autorita, a tím dosáhnou většího pohoršení u porotců a u sdělovacích prostředků. Toto tvrzení je však nepravdivé.
Zapojení členů do úsilí zabránit týrání a zneužívání dětí
Kongregace Svatých posledních dnů je jako velká rodina – je tvořena skupinou lidí, kteří spolupracují a vzájemně se podporují. Církev již dlouho povzbuzuje rodiny, aby diskutovaly na téma týrání a zneužívání dětí a aby se učily rozpoznávat a předcházet těmto tragédiím. Od roku 1976 bylo v církevních publikacích zveřejněno více než 50 novinových a časopisových článků, které odsuzují týrání a zneužívání dětí nebo které členy o tomto problému informují. Vedoucí Církve na toto téma promlouvali v rámci celosvětových církevních konferencí více než třicetkrát. Problematika týrání a zneužívání dětí se vyučuje v rámci obvyklých lekcí na nedělních shromážděních.
Církev také připravila mnoho různých školicích materiálů a videokazet. Pomocí těchto materiálů se církevní vedoucí školí v tom, jak rozpoznat týrání a zneužívání a jak na ně reagovat. Byla zřízena telefonní linka pomoci, která funguje 24 hodin denně a na které profesionální poradci poskytují konkrétní rady, aby místní vedoucí věděli, jaké vhodné kroky je třeba podniknout v jednotlivých případech.
A konečně, Církev se všemožně snaží posilovat rodiny. Každý člověk a instituce musí vykonat svůj díl práce, ale nakonec záleží na silných, láskyplných a všímavých rodinách, které jsou tou nejlepší obranou před zneužíváním dětí. Gordon B. Hinckley, bývalý president Církve, řekl: „Toto vše se bude dít a bude se to ještě zhoršovat, dokud lidé nebudou všeobecně chápat, ano, dokud nebudou pevně a hluboce přesvědčeni, že rodina je nástrojem Všemohoucího. Rodinu stvořil Bůh. A je také základní jednotkou společnosti.“
Pomoc obětem
Někteří kritici Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů prohlašují, že Církev klade potřeby obětí až na poslední místo. Některé kritičtější reportáže dokonce naznačují, že Církev se nejspíše obětí straní, protože vrhají špatné světlo na církevní vedoucí.
Tito kritici naprosto převracejí to, čemu Církev věří. Pomáhání obětem je prvořadým zájmem Církve. Snaha nabídnout se soucitem a s láskou pomocnou ruku těm, kteří prožívají utrpení následkem týrání nebo zneužívání, je pravou podstatou křesťanské povahy. Je to nedílná součást našeho poslání. V Církvi mohou oběti získat duchovní vedení, které je nakonec dovede k uzdravení skrze víru v Ježíše Krista. Obětem zneužívání je také nabídnuto profesionální poradenství, aby mohly využívat nejlepší světské odborné znalosti, bez ohledu na to, zda si to mohou finančně dovolit.
V oficiální církevní příručce pokynů určené pro vedoucí se uvádí, že prvořadou zodpovědností Církve je pomáhat těm, kteří byli týráni nebo zneužíváni, a ochraňovat ty, kteří mohou být vystaveni zneužívání v budoucnosti.
Jak toho Církev dosahuje? Již od svého založení poskytuje tuto pomoc díky svému pojetí rodiny a své nauce. Kromě toho byla v roce 1995 zřízena telefonní linka pomoci, která biskupům poskytuje okamžitý přístup k profesionálním poradcům a umožňuje jim získat rady, jak chránit oběti zneužívání. Biskupové jsou sice dobří lidé, ale je nemožné, aby pochopili veškerou složitost problematiky týrání a zneužívání dětí, včetně různých právních náležitostí, které existují v různých státech. Kdykoli se nějaké dítě ocitne v nebezpečí, mohou okamžitě zavolat na tuto linku pomoci. A díky jednomu telefonátu mohou získat pokyny od zkušených profesionálů.
Když například dospívající dívka nebo dospívající chlapec upozorní svého biskupa na zneužívání nebo týrání, biskup nejprve zavolá na linku pomoci, kde získá informace o tom, jak pomoci oběti a jak zabránit dalšímu zneužívání. Pokud existuje podezření na spáchání trestného činu, biskup také získá pokyny ohledně toho, jak informovat orgány činné v trestním řízení. Nevíme o žádné jiné církvi, která by svým duchovním poskytovala profesionální pomoc ohledně obětí zneužívání nebo týrání 24 hodin denně a 365 dní v roce.
Funguje to? Určitě ano. Ačkoli žádný systém není dokonalý, obětem je poskytována ochrana a péče, kterou potřebují.
President Gordon B. Hinckley v rozhovoru s Mikem Wallacem z pořadu 60 Minutes televizní společnosti CBS řekl: „Hluboce se mě dotýká, co se děje s oběťmi. Soucítím s nimi. Chci udělat vše, co je v našich silách, abychom jim ulevili od bolesti, abychom zabránili tomu, aby se tato zlá a hříšná věc stávala. . . . Nevím o žádné jiné organizaci na světě, která by učinila více opatření, která by se snažila více, která by usilovněji řešila tento problém, která by se jím zabývala a která by se snažila něco změnit. Uvědomujeme si, jak strašná je to věc, a chceme pomáhat svým lidem, chceme jim vycházet vstříc, chceme je podporovat.“
Jednání s pachateli
Stručně řečeno, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů má nulovou toleranci vůči těm, kteří se dopouštějí týrání nebo zneužívání dětí. Když vznikne podezření na tento čin, Církev nabádá své členy, aby nejprve kontaktovali orgány činné v trestním řízení a pak aby požádali svého místního biskupa o radu a podporu. Církev plně spolupracuje s policejními orgány při vyšetřování případů týrání a zneužívání dětí a při snaze dostat pachatele před soud.
Členové Církve, kteří jsou shledáni vinnými z týrání a zneužívání dětí, jsou rovněž podrobeni zákonům Božím. President Hinckley řekl: „V srdci soucítíme s viníkem, avšak nemůžeme tolerovat hřích, kterého se možná dopustil. Tam, kde byl spáchán zločin, musí následovat trest.“ Usvědčení pachatelé, kteří se dopustili týrání nebo zneužívání dětí, jsou vyloučeni z Církve, což je nejvyšší trest, který naše Církev může udělit. Vyloučení členové se nemohou aktivně zapojovat do církevních shromáždění, ani nemohou v kongregaci vykonávat žádnou zodpovědnost.
Mohou se pachatelé, kteří si podle zákona odpykali trest za své zločiny a kteří prošli procesem pokání důsledně sledovaném místními církevními vedoucími, stát opět členy Církve? Určitě ano. Jakožto křesťané věříme v odpuštění. Mohou však někdy znovu sloužit v nějakém postavení, ve kterém by byli v přímého kontaktu s dětmi? Rozhodně ne. Odpuštění neznamená, že jsou odstraněny následky hříchu. Prvořadou zásadou Církve je ochrana rodiny.
Od roku 1995 Církev vkládá důvěrnou poznámku do členských záznamů těch členů, kteří v minulosti týrali nebo zneužívali děti. Tyto záznamy jsou posílány do každé kongregace, do které se daný člen přestěhuje, a upozorňují příslušného biskupa, aby tohoto člena nepovolával do postavení, ve kterém by se dostal do kontaktu s dětmi. Pokud je nám známo, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů byla první náboženskou institucí, která zavedla tento sledovací mechanismus. Považujeme rodinu za posvátnou a chráníme děti. To také vysvětluje, proč je Církev jednou z mála denominací, která v případech sexuálního zneužívání vede formální církevní disciplinární řízení i vůči prostým členům (nikoli jen vůči oficiálnímu duchovenstvu).
Naše Církev používá tento sledovací systém kvůli základním bodům svého náboženského přesvědčení. Žádný soud ve Spojených státech neučinil náboženskou instituci odpovědnou za to, že nedokázala ochránit své členy před zneužíváním jinými svými členy. Kdyby tak totiž učinil, náboženské instituce by se změnily v policejní nástroj a vedoucí těchto institucí by se stali strážci zákona. Církev dobrovolně zaznamenává příslušné informace o svých členech nikoli proto, že jí to ukládá zákon, ani z obavy před soudními procesy, ale proto, že jí leží na srdci rodiny a děti.
Povinnost hlásit případy zneužívání
Důležitým bodem soudních sporů je otázka, kdy a zda je potenciální případ zneužívání nebo pachatel ohlášen. Církevní představitelé se řídí zákonem daného státu, který určuje, kdy a jak je třeba ohlásit případ týrání nebo zneužívání dětí státním orgánům.
Složitější morální problém představuje otázka, zda má biskup ohlásit zneužívání státním orgánům v případě, že tuto informaci získá díky tomu, že ve svém oficiálním biskupském úřadu vyslechne důvěrné doznání. Kromě toho, že se jedná o složitou náboženskou otázku, některé církve a odborníci se domnívají, že budou-li duchovní nuceni ohlašovat informace získané v soukromých doznáních členů, pak za nimi ti, kteří se prohřešili, nebudou nejspíše ochotni přicházet s prosbou o pomoc. A pravděpodobně budou ve svém konání pokračovat. Jiní argumentují tím, že zákonná opatření se musí uplatňovat rychle, neboť je zde velké nebezpečí, že pachatelé budou svůj čin opakovat. Ohledně této složité otázky nepanuje shoda názorů.
Složitost tohoto problému se odráží i v tom, že zákony týkající se ohlašování případů zneužívání se stát od státu značně liší. Například dvacet tři států v USA se řídí zákony, které po duchovních požadují ohlásit tyto případy pouze tehdy, když daná informace není důvěrná. V těchto státech například duchovní, který se dozví o týrání nebo zneužívání v důvěrném rozhovoru jako je například vyznání, nemá žádnou zákonnou povinnost ohlásit to státním orgánům, zatímco duchovní, který sám odhalí týrání nebo zneužívání nebo má osobní důvod se domnívat, že k němu došlo, má povinnost tuto událost ohlásit. V devíti dalších státech mají duchovní povinnost ohlásit případ týrání nebo zneužívání dětí, nehledě na to, jak informaci získali. Ve zbývajících 18 státech a v District of Columbia nemusí duchovní podle tamějších zákonů ohlašovat případy týrání a zneužívání dětí vůbec.
Biskupové v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsou učeni, že mají dvě základní zodpovědnosti, když se dozvědí o případu týrání nebo zneužívání dětí. Zaprvé musí chránit oběť. Zadruhé musí přivést pachatele k odpovědnosti za jeho činy. Dokonce i ve státech, kde důvěrná povaha zpovědi brání duchovním, aby případy ohlásili, biskupové dělají vše, co je v jejich silách, aby zabránili dalšímu zneužívání. Je vyvíjeno veškeré možné úsilí k přesvědčení pachatele, aby přijal odpovědnost za své činy a ohlásil své jednání státním orgánům. Samotná skutečnost, že viník přišel za svým biskupem, aby se k činu doznal, zvyšuje pravděpodobnost, že se respektovanému církevnímu vedoucímu podaří na pachatele zapůsobit tak, aby podnikl správné kroky.
Soudní případy
Ocitla se někdy Církev před soudem kvůli případům týrání nebo zneužívání dětí? Ano. Církev řešila malý počet těchto případů v uplynulých deseti letech, když byla naplněna skutková podstata tohoto činu. Prakticky ve všech případech Církev nabízí poradenství pro oběti.
Týrání a zneužívání dětí není však problém, který se týká pouze církví. Je to společenský problém a Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, stejně jako zbytek společnosti, čím dál více chápe jeho složitost od doby, kdy na začátku 80. let 20. století začalo být týrání a zneužívání dětí vážným problémem. Od té doby Církev stojí před dilematem. Jak má chránit děti, jednat efektivně s pachateli a zároveň se bránit v soudních procesech, když jsou proti ní vznášena mylná a neodůvodněná obvinění?
Někteří právníci, ve snaze udělat dobrý dojem na případnou porotu, jdou tak daleko, že obviňují Církev ze záměrného poskytování útočiště pro ty, kteří zneužívají děti. Těmto obviněním mohou vedoucí i členové Církve jen těžko uvěřit, neboť jsou naprosto neopodstatněná. Tvrzení, že církevní vedoucí by chtěli chránit pachatele této činnosti a ohrožovali tím vlastní děti, je absurdní.
Podívejme se na to z širší perspektivy. Ve Spojených státech je proti církvím každý rok podáno mnoho stovek obvinění z týrání nebo zneužívání dětí. I když je i pouhé jedno obvinění nepřijatelné, proti Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je vznášeno těchto obvinění poměrně málo – mnohem méně, než by se dalo očekávat vzhledem k tomu, že v USA žije více než šest milionů členů Církve. Je tomu tak i díky aktivní iniciativě Církve zabývat se tímto problémem v posledních 20 letech. Většina případů, které se dnes řeší, se týká týrání nebo zneužívání, k němuž údajně došlo dlouho předtím, než Církev zavedla svá současná pravidla a školicí programy.
Je třeba zdůraznit i další důležitou věc. Kvůli případům zneužívání duchovními, které se v roce 2002 lavinovitě rozšířily po celých Spojených státech, byly církve obviňovány z toho, že se snažily krýt kněze a pastory, kteří se zneužívání dopouštěli. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů na rozdíl od toho téměř nikdy není souzena za případy zneužívání, kterých by se dopustili její biskupové. Případy vedené proti Církvi obvykle zahrnují situace, kdy nějakého člena zneužíval jiný člen. Často k údajnému zneužití dokonce ani nedošlo v církevních budovách, ani v rámci žádné církevní činnosti nebo akce.
A tak v těchto případech se Církev bude bránit nikoli kvůli tomu, že by musela něco skrývat, ale kvůli tomu, že má zodpovědnost ochraňovat něco drahocenného – děti.
Slovo Boží určené Církvi
Níže uvedený text je výňatkem z proslovu, který v dubnu 2002 pronesl v Salt Lake City president Gordon B. Hinckley k členům Církve na celém světě:
„Tato forma zneužívání není nová. Existují známky toho, že má kořeny hluboko v minulosti. Je to nanejvýš ohavná a tragická a hrozná věc. Lituji, že musím říci, že mezi našimi lidmi došlo k případům určitých velmi omezených projevů tohoto nestvůrného zla. Je to něco, co nelze schvalovat, ani tolerovat. Sám Pán řekl: ‚Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.‘ (Mat. 18:6.)
To jsou velmi silná slova od Knížete pokoje, Syna Božího.
Cituji z Církevní příručky pokynů: ‚Církev zastává stanovisko, že zneužívání v jakékoli podobě nelze tolerovat. Ti, kteří [se dopouštějí zneužívání nebo týrání] … jsou podrobeni církevnímu disciplinárnímu řízení. Nemají jim být dávána církevní povolání a nesmějí mít chrámové doporučení. Když je vůči osobě, která sexuálně nebo fyzicky zneužívala nebo týrala děti, podniknuto církevní disciplinární opatření a později jsou jí vrácena plná členská práva nebo je znovu přijata křtem, vedoucí ji nemají povolávat do jakékoli funkce, kde by pracovala s dětmi nebo mládeží, pokud První předsednictvo neschválí odstranění důvěrné poznámky z jejího záznamu o členství.
V případech zneužívání nebo týrání je první zodpovědností Církve pomoci těm, kteří byli zneužíváni, a ochraňovat ty, kteří mohou být vystaveni zneužívání v budoucnosti.‘
Na tomto problému pracujeme již dlouho. Naléhavě jsme žádali biskupy, presidenty kůlů a další, aby pomáhali obětem, utěšovali je, posilovali je, aby je ujišťovali, že to, co se stalo, bylo špatné, že to nebyla jejich vina a že není třeba, aby se to opakovalo.
Vydali jsme publikace, zřídili jsme telefonní linku, díky které mohou církevní úředníci získat radu, jak postupovat v daných případech, a nabídli jsme profesionální pomoc prostřednictvím organizace LDS Family Services.
Tyto skutky jsou často ve své podstatě trestným činem. Jsou stíhatelné podle zákona. Na lince pomoci jsou k dispozici profesionální poradci, včetně právníků a sociálních pracovníků, kteří mohou biskupům a presidentům kůlů poradit v tom, jaké jsou v těchto případech jejich povinnosti. Ti, kteří žijí v jiných zemích, mají kontaktovat presidenty příslušných území.
Dílo Církve je dílem spásy. To chci zdůraznit. Je to dílo spasení duší. Přejeme si pomoci oběti i viníkovi. V srdci soucítíme s obětí, a musíme jednak tak, abychom jí pomohli. V srdci soucítíme s viníkem, avšak nemůžeme tolerovat hřích, kterého se možná dopustil. Tam, kde byl spáchán zločin, musí následovat trest. Dojde k procesu podle občanského práva. A dojde k procesu církevnímu, který často vyústí ve vyloučení z Církve. To je citlivá a také vážná záležitost.
Nicméně si uvědomujeme, a musíme si vždy uvědomovat, že když byl trest odpykán a požadavky spravedlnosti byly naplněny, musíme nabídnout pomocnou a laskavou ruku. Možná, že přetrvají určitá omezení, ale bude působit také laskavost.“