Starší Dale G. Renlund: Zkušenosti z rodiny skandinávských imigrantů korespondují se současným děním v Evropě

Při rozhovoru o bohatém skandinávském dědictví své rodiny působí starší Dale G. Renlund rozhodně: „Švédská a finská mentalita je součástí toho, kdo jsem – velká část mé osobnosti je švédská a finská,“ říká.

„Na toto dědictví jsem mimořádně hrdý, jsem velmi rád, že ho mám,“ říká nejnovější apoštol Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni), který má bratrance a sestřenice žijící ve Finsku a Švédsku.

Starší Renlund říká, že u Švédů obdivuje jejich „přirozené sklony k laskavosti, dobrotě a touze sdílet – to jsou vlastnosti, které prostě považuji za neodolatelné“.

U Finů nejvíce respektuje jejich odhodlání a kuráž (ve finštině „sisu“). „Miluji tyto lidi – pokud se Fin k něčemu zaváže, udělá vždy vše, co je v jeho silách, a i když už nemá nic na rozdávání, dává dál,“ dodává starší Renlund.

„Mým mateřským jazykem je švédština a doma jsme mluvili švédsky až do doby, kdy moji rodiče uznali, že bude potřeba, abychom šli do školy. Poté naši rodiče vyvinuli vědomé úsilí, aby doma mluvili anglicky a pomohli tak svým dětem.“

Když v imigrantské rodině, ve které vyrůstal, došlo na sledování zimních olympijských sportů, starší Renlund vtipkuje, že jestliže proti sobě stálo Švédsko a Finsko, bylo to vždy vítězství: „Vždycky jsme fandili Finsku nebo Švédsku a kdykoli Finsko a Švédsko stály proti sobě v nějakém olympijském sportu, například v ledním hokeji, věděli jsme, že nemůžeme prohrát!“

Pomoc evropským uprchlíkům – tehdy a dnes

To, že pochází z rodiny skandinávských uprchlíků, na staršího Renlunda trvale zapůsobilo. Jeho rané zkušenosti z rodiny pro něj nadále mají velký význam a rezonují se současným děním v Evropě – za poslední rok vstoupil na území Evropy jeden milion uprchlíků a migrantů.

Otec staršího Renlunda, Mats Åke Renlund, se narodil ve Finsku. Před koncem druhé světové války přijel do Švédska, kde byl během roku 1944 internován v uprchlickém táboře, a stal se švédským občanem před tím, než emigroval do Spojených států, aby se mohl oženit se svou snoubenkou Ragnhildou Marianou Anderssonovou v mormonském chrámu.

„Přemýšlím o uprchlících v Evropě a o tom, co se dnes děje; když pak pomyslím na to, že můj otec toto okusil na vlastní kůži jako uprchlík na konci roku 1944 – může to být z jeho pohledu docela zajímavé, z pohledu Evropy, protože to zažil.

Můj otec až do smrti s vděčností vzpomínal na vlídné Švédy, kteří ho přijali jako uprchlíka. Inspirovalo ho to k tomu, aby činil totéž – aby byl laskavý k druhým, a to byl jeho charakteristický znak. Když přemýšlíte nad tím, co znamená Pomocné sdružení (ve Švédsku se jmenuje „Hjälpföreningen“, což znamená „společnost pro pomoc“) – slouží k poskytování podpory, slouží k pomoci. Tudíž existují způsoby, jak se můžeme snažit pomoci v této situaci – to, co můžeme dělat jako Církev a co můžeme dělat jednotlivě. A začíná to pochopením toho, že všichni tito uprchlíci jsou naši bratři a sestry.“

Překonávání překážek pomocí evangelia, rodiny a církevní komunity

Jako děti imigrantů ze Švédska čelili starší Renlund a jeho sourozenci mnoha obtížím. „Bylo to těžké, věděli jsme, že jsme jiní, věděli jsme, že naši rodiče jsou imigranti. Věděli jsme, že jsme byli vyčleněni, ale byli jsme na svou odlišnost hrdí. Byli jsme hrdí, že máme toto finské a švédské dědictví,“ dodává starší Renlund.

Tolik potřebnou sílu jim poskytly těsně spletené nitky rodinné lásky, vědomí své vlastní identity a jednota evangelia. Toto se obzvlášť projevilo, když se rodina Renlundových přestěhovala zpět do skandinávských zemí, když byl Mats Renlund na začátku 60. let povolán, aby stavěl církevní budovy. Rodina se nejprve přestěhovala do Helsinek, kde Mats pracoval na kapli ve čtvrti Haaga, a potom do Švédska.

„V té době se nám finančně vůbec nedařilo a pamatuji si, že jsme s otcem jednou jeli do Trollhättanu [ve Švédsku] a tam bylo několik misionářů, kterým došly peníze, a tak neměli peníze na jídlo (byl konec měsíce). A moje maminka vzala 10 korun a dala jim je a já si vzpomínám, jak jsme se sestrou matce řekli: ‚Jak jsi to mohla udělat? Víš, že nemáme dost pro sebe.‘ Maminka mi odpověděla: ‚Kdykoli dáš něco misionářům, vždy se ti to pětkrát vrátí.‘ Jen co jsme obešli budovu, uviděl jeden člen mé boty, které byly velmi obnošené, a dal mému otci 50 korun. A tak, když jsme se o tom bavili cestou domů, mi bylo jako třináctiletému chlapci jasné, že je to pravda.“

Když bylo staršímu Renlundovi 19 let, odjel do Švédska na misii na plný úvazek a tam se do švédské kultury opět ponořil.

„Vzpomínám si, že na misii, kde jsem byl jako mladý muž, jsem viděl lidi, jak se učí o Znovuzřízení evangelia, a viděl jsem, jak získávají svědectví o Spasiteli, jak svědectví posilují, viděl jsem ochotu uzavírat smlouvy. To, jak v jejich životě začalo působit Usmíření Ježíše Krista, je tou nejmilejší vzpomínkou ze všech zkušeností, které z Církve mám.“

Růst ve Švédsku a v našem osobním životě

Starší Renlund říká, že s radostí sleduje, jak se Církev ve Švédsku během let rozrostla – s chrámem ve Stockholmu a s 9 500 členy v současné době. „Je prostě úžasné vidět, jak se dějí tyto události, a vidět silné vícegenerační rodiny. Na tamních oddaných členech je něco skvělého.“

K růstu sekularismu starší Renlund poznamenává: „Rodina by v dnešní sekulární společnosti potřebovala především porozumět tomu, co evangelium doopravdy přináší. Evangelium přináší radost a pochopení, a když pamatujeme na tuto radost a pochopení, pomůže nám to najít v sekulární společnosti správný směr – být světlem světu, nebát se toho, kdo jsme, ale radovat se z toho, kdo jsme, a zacházet s každým tak, jak by si to přál Spasitel.“

K tomu, kdy Švédsko zase navštíví, starší Renlund říká: „President Církve, Thomas S. Monson, mi říká ‚svensk pojke‘ (‚švédský chlapec‘), ale nevím, kdy do Švédska pojedu – bude to, až dostanu příslušné pověření. A moc se na to těším!“